30. kapitola

    „K jakému sňatku?!“ vypravila jsem ze sebe ohromeně, neboť způsob, jakým to Elenwë podala, naznačoval, že se jedná již o hotovou věc. „Já se tedy v žádném případě vdávat nemíním! Nikdy!“ oznámila jsem jí vzápětí umíněně, jako kdyby ona o tom snad rozhodovala. Neboť již jednoho chotě mám a toho miluji nade vše… dodala jsem ještě v duchu, ačkoli bych jí to nejraději vmetla přímo do tváře.

Ale ona se na mě dívala i bez toho dost zaraženě. „Chápu, že nyní truchlíte a nemáte na vdavky ani pomyšlení, avšak až nadejde vhodný čas a král dostojí své povinnosti a vybere Vám někoho odpovídajícího postavení, pak přece neodmítnete, či ano? Vždyť výhodný sňatek je ve Vaší situaci jediným rozumným východiskem!“ měla v tom očividně jasno a já si pomyslela, jak by se asi tvářila, kdybych jí o té své situaci něco povyprávěla.

Ale jelikož jsem to udělat nemínila a reagovat na její slova se mi také nechtělo, obrátila jsem se raději na Niënor, jež po celou tu dobu stála tiše opodál se skloněnou hlavou, a požádala ji, zda by nám neobstarala něco ke snídani. S uctivou poklonou odspěchala splnit mé přání, třebaže jsem měla podezření, že za tu rychlost, s níž zmizela za rohem, může spíše její dychtivost ztratit se nám z očí než horlivost, avšak mně to aspoň dopřálo nějaký čas o samotě s Elenwë, jenž jsem hodlala náležitě využít.

„A ty jsi vdaná?“ zeptala jsem se jí, sotva jsme se usadily ke stolku v předpokoji. Jednak proto, že jsem chtěla odvést pozornost od sebe, ale především abych ji lépe poznala, neboť to bylo pro můj plán více než klíčové. Ona si ale dala s odpovědí nezvykle načas. Teprve když jsem si začala říkat, jestli můj dotaz náhodou nepřeslechla, se konečně ozvala.

„Zatím nikoliv,“ přiznala neochotně a bylo na ní vidět, že je s tím stavem značně nespokojená, což se mi jevilo jako celkem slibný začátek pro mé pátrání.

„A pročpak ne?“ vyzvídala jsem zdánlivě bez většího zájmu dál. „To se žádný nápadník tvým rodičům nepozdával? A nebo to byl snad tvůj bratr, kdo měl výhrady?“ tipovala jsem a byl to právě můj poslední návrh, který ji podle toho, jak se zatvářila, vyvedl značně z míry.

„Ten a výhrady?! To by si na mne musel nejprve vyšetřit nějaký čas! Jenže on je až přespříliš zaneprázdněn, než aby mi byl v tomhle ohledu aspoň trochu nápomocen!“ prskla nazlobeně a v ten okamžik vyhlížela výjimečně přesně na svůj věk.

„Zmínila ses přece, že je vojákem, je tedy celkem pochopitelné, že má nyní docela jiné starosti, než si hrát na dohazovače,“ pokusila jsem se ji uchlácholit, ovšem ona to odmítla přijmout jako polehčující okolnost.

„Potom to neměl slibovat našim rodičům, když mne předloni svěřovali do jeho péče!“ postěžovala si a výjimečně popustila na chvíli uzdu svým emocím, když se nehezky zakabonila. „Kdybych zůstala doma, mohla jsem být již dávno provdaná a mít svou vlastní rodinu! Zde akorát marním čas, nemluvě o všech těch nekonečných hodinách etikety, tance a historie, jež jsem musela absolvovat, jen abych zvýšila své šance se dobře provdat!“ podotkla hořce a já si nebyla jistá, jestli ji mám kvůli tomu litovat a nebo cítit znechucení, že je ochotná provdat se za kohokoli, jen když bude vysokého postavení.

„A ty se domníváš, že bys byla v takovém svazku šťastná?“ otázala jsem se jí s neskrývanou skepsí. „Nebylo by lepší vybrat si někoho, na kom by ti opravdu záleželo?“

„A nač?“ odvětila chladně, její pravá tvář už opět skrytá za povýšenou maskou dobře vychované elleth, jež nikdy veřejně neprojevuje své city a jejímž jediným cílem coby poslušné dcery je uspokojit ambice svých rodičů, ať už ji to bude stát cokoli.

Když se to tak vzalo, nelišila se zas tak zásadně ode mě, neboť i já přece toužila splnit otci jeho sen a neváhala jsem tomu podřídit celý svůj život. Bylo by tedy značně pokrytecké soudit ji za to, že chce učinit totéž. Což ovšem neznamenalo, že se jí to nemůžu pokusit vymluvit…

„Není snad tvé štěstí důležitější než nějaké bláhové představy tvých rodičů?“ zeptala jsem se jí, avšak ona přechodná slabost, kdy se mi svěřila se svým trápením, již podle všeho nenávratně pominula, a přede mnou stála opět jen dobře vycvičená loutka bez vlastních tužeb a snů.

„Však kdo jiný než právě oni ví lépe, jak mi ho zajistit?“ prohodila tónem, který nepřímo říkal, že nehodlá v rozhovoru na toto téma déle pokračovat, a já to pro tentokrát respektovala, neboť jsem vycítila, že kdybych naléhala, akorát by se ještě více zatvrdila. Ne, mnohem lepší bude vyčkat, až bude opět ve sdílnější náladě a pak zkusit zjistit něco víc. Aspoň má ženská intuice mi napovídala, že tímhle její příběh ani zdaleka nekončí. A ačkoli jsem pociťovala mírné výčitky svědomí, že chci její neštěstí využít ve svůj prospěch, rázně jsem je potlačila, jelikož podobnou slabost jsem si nyní nemohla dovolit.

„Jak se vůbec stalo, že tě vybrali za mou společnici?“ zkusila jsem to po chvilce pro změnu z jiného soudku, avšak než mi stačila odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře a po mém vyzvání vstoupila Niënor s plně naloženým tácem, který se zdál být až příliš těžký pro někoho tak křehké konstituce.

„Počkej, pomohu ti,“ zvedla jsem se bez rozmýšlení ze židle, než mi Elenwino šokované zalapání po dechu prozradilo, jak nemístné to ode mě bylo.