25. kapitola

    „Někoho jiného?“ pozvedla jsem tázavě obočí. „Myslíte přímo krále Elendila? To on se tomu spojenectví brání?“ ujasňovala jsem si to, zatímco jsem si v duchu říkala, proč v tom případě trčím v Lindonu, když Gil-galad proti paktu s tím člověkem zjevně nic nenamítá. „Copak Vy jste se ho neotázal, co ho k tomu vede?“ nechápala jsem, že by se skutečně neobtěžoval po jeho důvodech pátrat, obzvláště když v sázce bylo nyní tak mnoho.

Jenže král se mnou celkem pochopitelně nemínil o podobném tématu diskutovat. „Dosti již o tom! Jsem si zcela jist, že tuhle záležitost dokážeme vyřešit i bez tvého přispění!“ oznámil mi nekompromisně. „Raději mi vyjev, kvůli čemu jsi se mnou chtěla hovořit! A nebo ti leželo na srdci pouze toto?“

Jen nerada jsem to vzdávala, jenže Gil-galadův zatvrzelý výraz dával tušit, že nemám na výběr. Tedy pokud jsem nehodlala riskovat, že mne za mou umíněnost vykáže, aniž bych s ním stihla probrat cokoli dalšího. „Vlastně jsem Vás chtěla poprosit, zda bych mohla poslat vzkaz lordu Elrondovi. Byl ke mně v minulosti velice laskavý, a proto si zaslouží zvědět, že si o mě nemusí činit starosti.“

„Lord Elrond?“ zatvářil se král poněkud překvapeně. „Domníval jsem se, že pouze pomáhal domlouvat podmínky toho sňatku. A nebo toho snad bylo víc?“

Nyní byla řada na mně, abych byla překvapená, avšak snažila jsem se to na sobě nedat znát. Byla tu totiž možnost, že mu Elrond o mně nevyjevil docela vše, neboť by to nikomu nepřineslo nic dobrého a akorát by hrozilo, že mu král svou pomoc odepře. A pokud tomu tak skutečně bylo, pak já rozhodně nemínila být tou, která ho prozradí.

„Přesně tohle jsem měla na mysli,“ ubezpečila jsem Gil-galada rychle. „Vždyť nebýt jeho, tak by k ničemu z toho nedošlo. A nebýt Vás samozřejmě,“ dodala jsem na závěr, abych nepůsobila nevděčně, jenže on si mě stejně dál přeměřoval zkoumavým pohledem.

„A co přesně bys mu chtěla vzkázat?“ otázal se mě, jako kdyby mne vážně považoval za zvěda, který se snaží vynést ven cenné informace. Akorát že já žádné neměla a ellon, o němž byla řeč, byl jeho věrným přítelem, a proto jsem tu jeho paranoiu ani v nejmenším nechápala.

„Pouze toliko že jsem v pořádku a pod Vaší ochranou,“ odvětila jsem opatrně, zatímco jsem dumala, co mu na tom celém tolik vadí. „A nebo se mu o tom můžete zmínit Vy sám, až mu budete psát, pokud to tak pro Vás bude přijatelnější,“ dovolila jsem si navrhnout, jelikož se i po mé odpovědi tvářil pořád kysele.

„Nu, to se tedy načekáš!“ odsekl tónem, jako kdybych po něm žádala něco naprosto odsouzeníhodného, a já si začínala říkat, že to s tím jejich přátelstvím nejspíš nebude zas až tak idylické, jak mi to Elrond líčil. A nebo že by na něj král mezitím stihnul změnit názor? Ale proč? Čím se mu tak znenadání znelíbil?

„Odpusťte, avšak předpokládala jsem, že jste i po jeho odjezdu zůstali v úzkém kontaktu,“ nedokázala jsem déle skrývat svůj podiv. „Cožpak jste si nebývali blízcí? Téměř jako dva rodní bratři?“

„Tohle se vskutku povídá?!“ zdál se být král vyloženě znechucen. „Elrond nebyl nikdy ničím víc než jen jedním z mých poddaných! Možná schopnější než ostatní, avšak také značně neloajální, když si v době nouze klidně zmizí kdovíkam!“

„Přece jste ho po tom útoku na Eregion sám pověřil, aby vybudoval útočiště, které by bylo schopno Temnému pánovi odolat! A dokonce jste mu pro ten účel daroval svůj vzácný zlatý prsten!“ pospíšila jsem si bránit pověst imladriského lorda proti těm absurdním obviněním, než mi došlo, že nejspíš právě tuhle reakci chtěl král vyvolat a zjistit tak, kolik toho doopravdy vím. Jenže proč potom vyhlížel, jako kdyby o tom všem slyšel poprvé a ani trochu se mu to nezamlouvalo?

Byl to jen mžik, možná pouhá hra světla a stínů, jež mě zmátla a přiměla mě vidět v jeho tváři něco, co tam nikdy nebylo. Co tam nemohlo být. Neboť by to znamenalo, že lord Elrond tehdy nehovořil pravdu… a nebo že není něco v pořádku s králem Gil-galadem…

„Zdá se, že o tom víš poměrně hodně… A přece ses mě před chvílí pokoušela přesvědčit, že se s Elrondem vlastně neznáš!“ obvinil mě král ze lži a já se nebránila, neboť jsem to jen stěží mohla popřít.

„Nějaký čas jsem v Imladris pobývala… a lord Elrond občas vyprávěl o době, kdy zde sloužil, a o Vás…“ připustila jsem neurčitě, naštvaná sama na sebe, že jsem se tak hloupě prořekla.

Pak mě však napadlo, jestli by se to pochybení nedalo ještě obrátit v můj prospěch, a celkem logicky jsem poukázala na to, že lord Elrond mi zjevně věřil, a proto by mne mohl poctít svou důvěrou i on.

Jenže jsem tím akorát přiživila králův hněv. „Zjevné je jen to, že se Elrond za ty yény stal nebezpečně lehkovážným! Zřejmě je natolik přesvědčen o své důležitosti a neomylnosti, že si ani neuvědomuje riziko svého počínání! Kdoví, zda právě tohle nepřispělo k tragickému osudu Eregionu!“

„Tohle si vskutku myslíte?“ ohromila mne zášť, s níž o svém někdejším příteli hovořil. „Lord Elrond je nadmíru laskavý ellon, jenž vždy myslí na blaho ostatních, avšak rozhodně není lehkovážný! Nevím, čeho se dopustil, že ztratil Vaši důvěru, avšak jsem přesvědčena, že jste si to pouze špatně vyložil! Neboť on zcela jistě není z těch, kteří by zradili!“

„Vskutku?!“ opáčil Gil-galad a jeho zachmuřený výraz dával tušit, že se mu má slova pranic nezamlouvají. „A jak bych si měl dle tebe vyložit, že on nyní nosí můj prsten, když já mu ho rozhodně nedal?!“