22. kapitola

„To bude vše!“ oznámil stroze té elleth, kterou za mnou poslal, a ona se poslušně chopila prázdného tácu, na němž mi zjevně přinesla večeři, a s drobnou úklonou se vzdálila.

Dveře za ní tichounce zaklaply, ale králův pobočník stejně vyčkával a mezitím si mě aspoň s podmračeným výrazem prohlížel, skoro jako kdyby se snažil přijít na to, co si se mnou počít. Rozhodla jsem se mu to nikterak neulehčit a aniž bych počkala, až mi vyjeví, co ho za mnou přivedlo, rovnou jsem se posadila ke stolku a pustila se do jídla.

„Je od Vás milé, že jste si dělal starosti, abych nezmeškala večeři,“ ocenila jsem jeho péči, třebaže jsem samozřejmě ani na okamžik nevěřila, že zrovna kvůli tomu si mne dal přivést. „Škoda jen, že tu není prostřeno pro dva, mohli jsme pojíst spolu,“ dodala jsem ještě a s uspokojením jsem zaznamenala, jak mu v čelisti zacukal sval.

To máš za to, že mne necháváš sledovat! pomyslela jsem si poněkud dětinsky. Neboť nyní jsem už o tom neměla těch nejmenších pochyb, vždyť jak by jinak věděl, kde mne hledat? A já jen dumala, zda je to na rozkaz krále a nebo k tomu dal pokyn on sám, a jestli je to kvůli tomu, že mě přistihli, jak je špehuju, či  jen proto, že mi stále ještě nedůvěřují.

„Již jsem povečeřel s Jeho Veličenstvem,“ sdělil mi Artamir poněkud škrobeně, zřejmě mírně vyveden z míry tou mou zdánlivě bezelstnou poznámkou. „Probírali jsme mimo jiné i několik záležitostí, jež se přímo týkají Vás, a proto jsem si dovolil přijít, abych Vás o nich zpravil.“

„Ano?“ pobídla jsem ho, zatímco jsem v duchu trnula, čím dalším mi hodlají můj pobyt na dvoře zpříjemnit.

Artamir mne však překvapil, když mi jako první oznámil, že veškeré mé ošacení i zbraně byly bezpečně uloženy do truhlice v mé komnatě a rovnou mi i ochotně ukázal, která z nich to je. Potlačila jsem nutkání se jít ihned přesvědčit, že tam nic nechybí, a místo toho jsem za tu laskavost poděkovala, i když jsem si své věci samozřejmě mínila důkladně překontrolovat, jakmile budu opět sama. Jeho další novina už však tak potěšující nebyla.

„Jeho Veličenstvo si s Vámi přeje znovu pohovořit a pro tento účel se rozhodlo, že se k němu smíte zítra připojit na snídani. Pošlu Vám sem ráno Vaši novou společnici, aby Vám pomohla s přípravou na to setkání. Jsem si jist, že oceníte můj výběr, přestože jsem vyrozuměl, že se Vám ta představa z nějakého důvodu příliš nezamlouvá,“ sdělil mi takovým tónem, že se mě okamžitě zmocnilo neblahé tušení stran té elleth.

„Nezamlouvá se mi, neboť nikoho takového nepotřebuji! Dovedu se o sebe dost dobře postarat i sama!“ trvala jsem umíněně na svém, což na Artamirových rtech vyvolalo nepěkný úsměv. Mě však spíše zaujalo, že takovou grimasu vůbec ovládá, povětšinou se totiž tvářil smrtelně vážně.

„O tom nepochybuji, má paní. Avšak přece jen jste v tomto novém prostředí teprve krátce a my si tak přirozeně činíme obavy, abyste třeba nezabloudila a nedošla nějaké úhony,“ pronesl zdánlivě nevinně, ale jeho výraz dával tušit, že je to míněno jako varování.

„To proto ti vojáci na chodbě?“ rozhodla jsem se ho přímo konfrontovat. „Vážně se domníváte, že chci králi ublížit?!“

„Tohle si myslíte?“ zdál se být ten ellon upřímně zaskočen. „Ti jsou tam pouze proto, abyste se měla na koho obrátit, kdybyste náhodou něco potřebovala. Mohu Vás ubezpečit, že jakmile se Vaše společnice ujme svých povinností, budou opět odvoláni.“

„Nechtěl jste spíše říci, jakmile nade mnou ta elleth převezme dozor?!“ nemínila jsem se nechat ošálit těmi jeho řečičkami. „Proč byste ji jinak vybíral Vy, místo abych tak směla učinit sama?!“

„A Vy tu snad někoho znáte?“ zatvářil se Artamir ještě udiveněji.

Morwen… problesklo mi hlavou jméno oné elleth, jež tehdy opustila prince kvůli Glorfindelovi. Když se to tak vezme, měla bych jí být vlastně vděčná, neboť jinak bychom se nedali dohromady, a abych pravdu řekla, byla jsem též zvědavá, co je vůbec zač. Nahlas jsem ji ovšem nejmenovala.

„Zatím nikoliv, avšak když mi dopřejete čas, abych zdejší ellith trochu poznala, jistě si brzy někoho vhodného najdu,“ pokoušela jsem se o kompromis, přičemž pod tímhle označením jsem si především představovala elleth, která nebude strkat nos do mých záležitostí a už vůbec ne o nich později podávat hlášení králi a jeho nohsledům. Jenže samozřejmě se Artamirovi můj návrh nezamlouval.

„A k čemu to?“ otázal se téměř uraženě. „Nedůvěřujete snad mému soudu? Možná Vás uklidní vědomí, že Jeho Veličenstvo můj výběr bez výhrady schválilo.“

Nedalo se říct, že by mne zrovna tohle nějak zvlášť upokojilo, spíše naopak. Jenže co jsem mohla dělat? „Můžete mi o té elleth aspoň prozradit něco bližšího?“ chtěla jsem dopředu zjistit, s kým mám vlastně tu čest, ale k mému zklamání nebyl Artamir příliš sdílný.

„Však se Vám zítra představí sama a jsem přesvědčen, že nebudete zklamaná. Neb je to velmi ctižádostivá mladá dáma mimořádně vybraných způsobů, od níž by se leckterá elleth mohla učit,“ prohodil pouze a mně bylo naprosto jasné, že tou elleth mínil mne. A rovněž že se budu muset mít před tou osůbkou značně na pozoru, aby mi náhodou těmi svými ambicemi nezhatila již tak dosti chatrné plány.