26. kapitola

    „Co prosím?“ domnívala jsem se zprvu, že mě jen šálil sluch, neboť jsem si rozhodně nedokázala představit lorda Elronda jako nějakého prachsprostého zloděje.

„Pravil jsem, že ode mě ten prsten nedostal!“ zopakoval mi to celkem ochotně Gil-galad. „Proč bych se také zbavoval něčeho natolik cenného, když na nás nepřítel zle dotírá ze všech stran?! Pouze jsem ho prozatím uschoval do bezpečí, připravený použít ho, až bude nejhůře! Tedy aspoň jsem si naivně myslel, že je v bezpečí!“ poznamenal na závěr, viditelně rozlícen tou citelnou ztrátou.

A já na něj jen tiše zírala, najednou zbavena slova. Tohle přece nemůže být pravda! Lord Elrond by se přece nikdy ničeho takového nedopustil! Tomu se mi prostě nechtělo věřit! Na druhou stranu bylo celkem pochopitelné, že by si král tak výjimečný prsten ponechal. Vždyť byl již svědkem toho, čeho je nepřítel schopen, a věděl tak, že bude potřebovat každou pomoc, aby dokázal svou říši před jeho útoky ochránit. Stejně by na to však nahlížel i Elrond… a rozhodně by ho jen tak nepřipravil o jeho výjimečnou zbraň, leda by k tomu měl hodně dobrý důvod…

„Není možné, že zjistil něco závažného ohledně toho prstenu? Nebo že si nesprávně vyložil nějakou Vaši poznámku a měl za to, že mu ho hodláte přenechat?“ snažila jsem se najít nějaké vysvětlení, ale král mne rázně přerušil.

„Tvá víra v toho Peredhela je vskutku neotřesitelná!“ odtušil s patrnou nevolí. „Nevím, čím si ji získal, a je mi to vcelku lhostejno, neboť co se mě týče, budu ho od této chvíle považovat za nepřítele a podle toho s ním též jednat! Leda že by svůj čin dokázal ospravedlnit, o čemž vážně pochybuji!“ prohlásil nenávistně a mně z toho bylo téměř do pláče.

Nejenže jsem zatím nebyla ani o krůček blíže splnění svého úkolu, ale navíc se mi ještě podařilo znepřátelit další dva spojence. A přestože jsem si říkala, že po tomhle by mne možná Valar mohli konečně zprostit mého slibu, nedalo mi to, abych se to aspoň nepokusila napravit.

„Hlavně se prosím neukvapujte, jsem si jistá, že když lordu Elrondovi napíšete, nepochybně se celé tohle nedorozumění velice rychle vysvětlí,“ snažila jsem se ho přivést k rozumu. „Přece dobře víte, že by nikdy neučinil nic, co by Vaší říši, potažmo Vám uškodilo. Na to Vás má až přespříliš rád, nemluvě o tom, že tohle prostě není v jeho povaze.“

„Takže ty se považuješ nejen za vyslankyni Valar ale nyní už i za znalkyni povah?!“ vysmál se mým argumentům král. „Pak bys ovšem měla poznat, že jediné, po čem Elrond skutečně kdy toužil, je moc! Proto odsud odešel a založil si v onom údolí tu svou pidiříšičku a prohlásil se jejím svrchovaným vládcem! Pro mě za mě ať si táhne klidně do Mordoru, avšak předtím vrátí, co ukradl, o to se hodlám osobně postarat!“ pohrozil ještě a jeho bojovně zaťaté pěsti přitom nevěstily zhola nic dobrého.

„Zadržte přece!“ vykřikla jsem, už naprosto zoufalá z nastalé situace, která i přes můj odpor nezadržitelně směřovala ke katastrofě. „Vždyť to vůbec nedává smysl! Copak by lord Elrond nosil ten prsten zcela veřejně, kdyby k němu přišel nepoctivou cestou? Vždyť by to bylo čiré bláznovství!“

„Sama jsi to řekla!“ odsekl Gil-galad nesmiřitelně. „Je více než zřejmé, že ten Peredhel už dočista ztratil jakékoli zábrany a představuje tak značné nebezpečí! Obzvláště pokud by se snad rozhodl přidat na druhou stranu!“

„To by přece nikdy neučinil!“ odmítla jsem kategoricky podobnou možnost, ale nezdálo se, že by to král vzal na zřetel.

„Doufám, že ti nemusím zdůrazňovat, že dokud se tahle záležitost neuzavře, jakýkoli kontakt s tímto jedincem či jen pokus o něj bude považován za zradu! A podle toho též trestán!“ sdělil mi chladně a já se užuž nadechovala, abych opět zaprotestovala, jenže on mne zarazil dřív, než jsem ze sebe vůbec stačila něco vypravit.

„Již jsem slyšel dosti! A nyní, jelikož jsem již docela ztratil chuť k jídlu, ti rovnou vyjevím, kvůli čemu jsem si tě dal předvolat!“ oznámil mi nevlídně a já s neblahou předtuchou čekala, co to bude tentokrát. Ovšem skutečnost byla ještě podstatně horší.

„Vzhledem k tvému současnému postavení a riziku, jež je s tím spjato, si výslovně nepřeji, abys kamkoli chodila bez doprovodu své nové společnice. Koneckonců jsi nyní pod mou ochranou, a tak je mou povinností učinit maximum, abych ti zde zaručil bezpečí. Vyjádřil jsem se dostatečně jasně?“ opáčil takovým tónem, že jsem nebyla ani v nejmenším na pochybách, že mé bezpečí je to poslední, co tímhle krokem sleduje.

„Naprosto, můj pane,“ přitakala jsem odměřeně, zatímco uvnitř mě všechno zrovinka vřelo. „A jelikož bych Vám nechtěla přidělávat starosti, raději vyhledám útočiště jinde, však jsem Vaší pohostinnosti zneužívala již přespříliš,“ rozhodla jsem se v mžiku, Valar ne Valar, neboť takovéto zacházení jsem opravdu snášet nemínila. Jenže se zdálo, že nemám na vybranou.

„Obávám se, že tuhle možnost jsi propásla, Arwen,“ pronesl král úsečně. „Nyní ti nezbývá než přijmout následky své volby. Ale o tomhle přece život je, není-liž pravda?“