24. kapitola

    Byl to bezesporu ten nejkrásnější sen, jaký jsem kdy měla, a když mne první sluneční paprsky probudily do nového dne, ještě stále mi na rtech pohrával lehký úsměv a má mysl byla pro jednou pokojná a naplněná novou nadějí a odhodláním.

„Děkuji…“ zašeptala jsem směrem k oknu, u něhož předtím Lórien stál, a připadala jsem si najednou strašlivě hloupá.

To když jsem si vybavila, s jakou zatvrzelostí jsem kdysi odmítala sny coby pouhé klamy. Ne že bych je za ně nepovažovala stále, neboť se skutečností měly věru jen pramálo společného, avšak navzdory tomu a rovněž mé skepsi mne ta vidina neuvěřitelně povzbudila a dodala mi opět chuť bojovat. I proto jsem odmítla setrvat nečinně ve svých komnatách na příchod oné elleth a namísto toho jsem si veškeré přípravy odbyla sama.

Nijak jsem to přitom nepřeháněla. Jen jsem si rychle opláchla tvář trochou studené vody, která zbyla ve džbánu od večeře, a poté si spletla vlasy do jednoho silného copu a na sebe oblékla další ze šatů, jež byly složené v truhlicích a které mi měly pomoci překlenout dobu, než mi místní švadleny zhotoví něco na míru. Co se mě týkalo, tak si tu práci mohly ušetřit, neboť mně tyhle darované plně postačovaly. Rozhodně jsem nemínila marnit čas dalšími nesmyslnými zkouškami šatů, toho jsem si během té své hry na dámu užila již do sytosti, aniž bych pochopila, jak to někoho může bavit.

Ještě jsem zběžně překontrolovala svůj vzhled v zrcadle, abych se ujistila, že vyhlížím patřičně přijatelně pro setkání s králem, a spokojená se svým zevnějškem jsem vyšla na chodbu. Tam jsem bez dlouhých cavyků přistoupila k bližšímu z dvojice vojáků, kteří na ní dosud hlídkovali, a požádala ho, zda by mne nezavedl za králem, s nímž jsem měla tohoto rána posnídat.

Pokud tomu ellonovi připadalo divné, že prchám z komnaty tak brzy, nedal to na sobě znát a s drobnou úklonou mne vybídl, abych ho laskavě následovala. Že míříme opět do královy pracovny, kterou jsem již několikrát měla tu čest navštívit, jsem pochopila celkem záhy, avšak stejně jsem se nechala doprovodit až k jejím dveřím. Nemusela jsem tak aspoň vymýšlet, jak se u krále ohlásím, neboť to jeho voják učinil za mne, zatímco já trpělivě postávala venku.

„Lady Arwen?“ podivil se Gil-galad, jenž, co jsem tak zahlédla škvírou pootevřených dveří, seděl za stolem a zaobíral se nějakými písemnostmi. „Tak ji sem pošli!“ nakázal mu tónem, který prozrazoval, že ho mé vyrušení zrovna příliš nepotěšilo, a on si pospíšil vyplnit jeho rozkaz, načež s patrnou úlevou vyklidil pole, zjevně dobře si vědom přízně, kterou jeho král k vojákům chová.

I já bych si setkání s králem nechala ochotně ujít, jenže jsem naneštěstí neměla na výběr. Útěchou mi zůstávalo, že jsem si s ním stejně přála pár věcí probrat, což byl také jeden z důvodů, proč jsem si za ním tak pospíšila.

„Jsi zde brzy!“ povšimnul si, načež mi pokynul, abych se usadila naproti němu, a já tak s patřičně omluvným výrazem učinila.

„To proto, že bych si s Vámi taktéž potřebovala o něčem pohovořit,“ rozhodla jsem se pro upřímnost. „A nebyla jsem si jistá, zda čas, jenž jste si pro mne toto ráno vyhradil, by to umožnil. Nenapadlo mne, že již před snídaní budete naplno zabrán do práce. Avšak hádám, že jindy by to nebylo o mnoho lepší, že?“ prohodila jsem, zatímco jsem kradmo pošilhávala po listinách na stole, kterými se král jen moment před mým příchodem zaobíral.

Naneštěstí tomu můj zájem neunikl a než jsem se nadála, uchopil mapu, jež ležela částečně rozvinutá stranou, a k mému zklamání s ní většinu dokumentů zakryl. „To máš pravdu!“ přisvědčil, jeho tvář ještě zachmuřenější než předtím. „Takhle to holt vypadá, když se věci přespříliš dlouho odkládají!“ utrousil vzápětí s takovou dávkou trpkosti, že jsem se nemohla nepodivovat, proti komu je namířená, jelikož Artamir v žádném případě nevypadal jako někdo, kdo by své povinnosti zanedbával.

Dlouho jsem nad tím však nerozjímala, neboť jsem si nemínila nechat ujít tak výbornou příležitost. Už jen proto, že jsem měla pochybnosti, zda bude král ochoten vyšetřit si ve svém nabitém programu chvilku i na ty moje záležitosti.

„Třeba jako uzavření spojenectví s králem Edain?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem a když se na mne Gil-galad podezíravě zamračil, usoudila jsem, že to možná zas až tak výborná příležitost nebyla.

„Co o tom víš?“ vyštěkl nepřívětivě a potvrdil mi tím mé podezření, že tohle téma je pro něj nadmíru citlivé. A já byla ještě zvědavější než předtím, cože se to mezi ním a tím druhým králem přihodilo, a pevně odhodlaná tomu přijít na kloub.

„Jen to, že v této době je každý spojenec dobrý,“ pokrčila jsem nenuceně rameny. Raději jsem se vyhnula zmínce o Valar, neboť jsem již z předchozího hovoru věděla, že má na ně dosti nelichotivý názor, a nechtěla jsem ho zbytečně dráždit. Avšak neviděla jsem důvod, proč se rovnou nepokusit zjistit víc, když byl již stejně ve špatném rozmaru. „A proto se nemohu nepodivovat, čeho tak zavrženíhodného se král Elendil dopustil, že zrovna jeho za něj nechcete?“

Upřímně jsem si nedávala příliš šancí, že by mi Gil-galad mohl dát na mou otázku jasnou odpověď, rozhodně ne však proto, že by ji neznal ani on sám. Jenže přesně tohle se stalo!

„To bych též rád věděl!“ odtušil značně nespokojeně. „Ovšem obávám se, že na tohle se budeš muset zeptat někoho jiného!“