29. kapitola

    „Že ne?“ zadívala jsem se překvapeně na Elenwë. „Jak je to možné? Copak král nemá žádné schopné vojáky?“

„To má,“ připustila. „Avšak většina mužů, kteří ve zbrani za něco stojí, je nyní pryč na nějaké další výpravě. A ti, co tu zbyli… no, na obranu zřejmě postačí, ovšem rozhodně nejsou natolik zajímaví, aby snad ellith marnily čas jejich sledováním.“

„Skutečně?“ zaujalo mne to navzdory mé snaze předstírat lhostejnost. „Čekala bych, že ti nejlepší budou právě pod královým přímým velením,“ zdálo se mi to přinejmenším podivné.

Elenwë však jen lehce pokrčila rameny a její výraz prozrazoval, že jí to zas až tak zajímavé nepřijde. „Také tomu tak dříve bývalo, když měl král ještě ve zvyku vést tyto výpravy sám. Od jisté doby od toho však ustoupil a přenechal své místo novému kapitánovi, zatímco on se nyní věnuje především vladařským povinnostem,“ sdělila mi na vysvětlenou a já byla ještě zaraženější než prve.

„Nu, jestli je jen část z toho, co se o jeho udatnosti vypráví, pravda, pak to musela být pro jeho jednotku dost citelná ztráta,“ nechápala jsem, jak se ze zdatného bojovníka mohl najednou stát usedlý vladař, který raději setrvává v paláci nad lejstry, než aby v čele svých mužů bránil říši před nepřítelem. „Nepřihodilo se třeba při jeho posledním tažení něco mimořádného, co by ho k tomu přimělo?“ dumala jsem nahlas nad královými důvody pro tak zásadní změnu.

„Pokud ano, pak si to on i jeho muži nechávají pro sebe, neboť něco takového by se nepochybně hodně rychle rozkřiklo,“ zdála se být Elenwë vůči té možnosti značně skeptická. „Spíše se domnívám, že král konečně podlehl nátlaku, že by měl trávit více času u dvora, než aby neuváženě riskoval svůj život v boji, když to za něj docela dobře mohou činit jeho vojáci.“

To zajisté… a s jakou radostí! problesklo mi hlavou při vzpomínce na ty jeho hanlivé řeči vůči nim. Raději jsem si to však nechala pro sebe, to pro případ, že by má společnice nebyla až natolik diskrétní, jak Artamir sliboval. „To možná můžou, avšak je podstatně více motivující, když je jejich panovník vede osobně…“ neodpustila jsem si aspoň tuhle poznámku, ovšem Elenwë to viděla jinak.

„Jsem si jistá, že kapitán Angrod je více než schopný zhostit se toho úkolu se ctí… ostatně ani muži pod jeho velením proti té změně nic nenamítají. Přinejmenším můj bratr, jenž v jeho oddílu slouží, si nikdy ani slůvkem nestěžoval,“ odhalila mi, díky čemu je tak mimořádně informovaná, avšak její argument na mne příliš nezapůsobil, neboť jsem dobře věděla, jak málo mají ellyn ve zvyku se svěřovat se svými starostmi ellith.

„Kapitán Angrod?“ musela jsem se pousmát nad tím zvláštním jménem, které doslova znamenalo Železný šampion. „Tak s tímhle mu nejspíš nezbývalo nic jiného, než se stát zdatným bojovníkem,“ poznamenala jsem s mírným pobavením, jež ovšem Elenwë nesdílela.

„Je to pravděpodobně pouze přezdívka, kterou dostal kvůli svému vzhledu,“ prohodila spíše lhostejně a teprve když zachytila můj tázavý pohled, uvolila se být přece jen o něco sdílnější.

„Co jsem slyšela, tak se prý připletl k dosti ošklivé bitvě, z níž si kromě četných zranění odnesl i rozsáhlé popáleniny, naneštěstí též v obličeji. Z toho důvodu se ho rozhodl skrýt pod železnou maskou, již snad nikdy neodkládá, a je to tak nejspíš i lepší. Kdo by také stál o takovou podívanou!“ pronesla s nádechem znechucení a já si pomyslela, že s touhle elleth se zcela zaručeně neshodneme!

„Jizvy utržené v boji nejsou rozhodně ničím, za co by se jeden musel stydět!“ upozornila jsem ji poměrně ostře, ovšem ona si z toho pranic nečinila.

„Však jsem též nepravila, že by se za ně měl stydět. Pouze jsem ocenila ohleduplnost, s níž nás šetří pohledu na svou znetvořenou tvář. A většina ellith ho i tak shledává značně atraktivním, proto jich také vždy tolik pospíchá, aby ho i s jeho družinou přivítaly zpět. Ne tedy že on by jejich přítomnost bral nějak zvlášť na vědomí.“

„To je nepochybně přitahuje ještě víc, ne?“ odtušila jsem s vědoucným pousmáním, mé vzpomínky v tu chvíli u Glorfindela a jeho obdivovatelek v Imladris. Zdálo se to již tak dávno a třebaže má situace nebyla tehdy také zrovna jednoduchá, v porovnání s tou současnou mi to připadalo takřka jako bezstarostné časy…

„Pravděpodobně,“ přitakala Elenwë, její lehce opovržlivý tón naznačující, že takové pošetilé správání je zcela pod její úroveň.

Nejspíš i proto ji pro mě vybrali, aby mi šla svým povýšeným vystupováním příkladem, a ač byla naštěstí poměrně sdílná – ostatně od společnice urozené dámy se jisté znalosti a umění komunikace přímo vyžadovaly – chovala se tak, jako kdyby byla nad to vše naprosto povznesená. Vsadila bych se, že kdyby se na nás dvě někdo podíval, byla by to právě ona, v těch svých nádherných šatech a s dokonale upravenými vlasy, koho by považovali za urozenou dámu, a Valar ví, že bych jí tu pochybnou čest mileráda přenechala.

A jako kdyby Elenwë tušila, co se mi zrovna honí hlavou, zadívala se na mne nesouhlasným pohledem, který by jeden čekal spíše od své matky, a rovněž tak kritická slova, jimiž mě počastovala.

„Umím si představit, že se taková podívaná může zdát naivním ellith vzrušující, avšak vážně pochybuji, že by se Jeho Veličenstvu zamlouvala Vaše účast na něčem podobném. Navíc by to vzhledem k Vašemu plánovanému sňatku nebylo ani vhodné…“