28. kapitola

    Jakmile jsme vkročili do chodby vedoucí k mým komnatám a já před jejich dveřmi spatřila to nemilé překvapení v podobě dvou neznámých ellith, cítila jsem ještě silnější nutkání prchnout než předtím. Jenže to by mě ten voják, který mne dostal na starost, nesměl dovést až přímo k nim. Teprve pak považoval svou povinnost za splněnou a opět se připojil ke svému druhovi, zatímco já se rezignovaně zadívala na tu nevítanou dvojici.

Obě měly uctivě skloněné hlavy, ta plavovlasá, oděná do jednoduchých modrých šatů služebných, upírala zrak k zemi, její mladší tmavovlasá družka si mě oproti tomu prohlížela se špatně maskovanou zvědavostí a její nadýchané žlutavé šaty, jimiž by nepohrdla ani marnivá Yavanna, napovídaly, že právě ona je tou společnicí, kterou mi Artamir vybral. Leda, že bych se mýlila, a tyhle dvě s ním neměly vůbec žádnou spojitost, čemuž se mi však nechtělo moc věřit.

„Ano?“ oslovila jsem je, odhodlaná odbýt si tu nepříjemnost co nejdříve, už jen z toho prostého důvodu, že nebylo vyhnutí. Jednak ona dvojice vojáků stále setrvávala na chodbě a i kdyby tomu tak nebylo, byla jsem si celkem jistá, že by ta tmavovláska neváhala zburcovat jinou hlídku, kdybych se snad dala na útěk.

Zakřiknutá se rozhodně nezdála a navzdory tomu, že vyhlížela tak mladince, měla v očích cosi, díky čemu působila podstatně starší. „Má paní, mé jméno je Elenwë a mám být Vaší novou společnicí,“ sdělila mi beze stopy ostychu a já to lehkým přikývnutím vzala na vědomí, stejně jako když mi vzápětí představila svou stydlivou družku jako Niënor, mou komornou, pokud se tedy osvědčí.

„Nemá s tím zatím příliš zkušeností, avšak je prý snaživá,“ hovořila o ní s přezíravostí, která se mi ani trochu nezamlouvala, a i proto jsem její řeči ignorovala a rovnou se obrátila k oné zjevně nesvé elleth, jež stále ještě upřeně zírala na podlahu a díky odevzdaně svěšeným ramenům působila ještě křehčím dojmem než drobná Elenwë.

„Neměj obavy, u mne nebudeš mít těžkou službu, jsem zvyklá postarat se o sebe sama,“ chlácholila jsem ji, avšak ona ani tehdy nezvedla hlavu, natožpak aby na má slova nějak reagovala.

„Je vše v pořádku?“ otázala jsem se jí proto, nicméně odpovědi jsem se dočkala až od své společnice.

„S ní rozhodně nikoli, má paní,“ utrousila kriticky. „Být Vámi, rovnou požádám o někoho jiného. Upřímně vůbec nechápu, proč Vám poslali zrovna tuhle elleth. Není ani zdejší, víte?“ vyjevila mi s náznakem pohoršení, jako kdyby docela pozapomněla, že to nejsem ani já.

„Tak? A odkud vlastně jsi, Niënor?“ zkoušela jsem to znovu, nicméně se stejným úspěchem jako prve.

„To nikdo neví,“ odvětila Elenwë i tentokrát za ni. „Jeho Veličenstvo se svou družinou ji přivezli z jedné své výpravy. Co jsem slyšela, tak ji nalezli zraněnou v lesích. Ovšem kdoví, čím vším si prošla, když zatvrzele odmítá s kýmkoli hovořit!“ dodala ještě téměř nazlobeně, jako kdyby jí to ta elleth dělala vyloženě na zlost.

„Možná na to zatím jen není připravená! Avšak jsem si jista, že si i tak budeme rozumět!“ postavila jsem se okamžitě na obranu té neznámé, neboť jsem si dovedla až příliš dobře představit, co všechno si mohla vytrpět. Navíc podle zlatavého odstínu vlasů patřila k Sindar, stejně jako já, a tím mi byla také hned bližší.

Niënor však ani po tomhle nezvedla hlavu, ani nedala žádným jiným způsobem najevo, že by mě vůbec slyšela. To mne ale příliš nepřekvapilo, někdy bylo prostě jednodušší stáhnout se do sebe a ignorovat cokoli jiného, když byl okolní svět až příliš krutý.

„Jste velmi laskavá, má paní,“ ocenila má slova Elenwë, ovšem z jejích úst to vyznělo spíše jako kritika. „Doufám jen, že nebudete zklamaná,“ neodpustila si ještě dodat, než se na mě vcelku mile pousmála a otázala se, čemu bych se nyní chtěla věnovat.

Skoro jsem byla v pokušení se jí zeptat, jaké možnosti coby urozená dáma vůbec mám, avšak vzhledem k nevhodnosti takového dotazu jsem si to odpustila. „Docela ráda bych se porozhlédla kolem,“ vyjevila jsem jí své přání, neboť mi připadalo prozíravé aspoň trochu prozkoumat své okolí. Jeden totiž nikdy nemohl vědět, kdy se mu podobná znalost může hodit, ne-li mu dokonce zachránit život.

„Přeji si má paní provést po paláci a zahradách?“ ujišťovala se Elenwë, že můj požadavek správně pochopila a já přisvědčila.

„Venku bych se ale chtěla podívat dál než jen do zahrad,“ upřesnila jsem ihned pro pořádek a ona trochu zmateně nakrčila čelo.

„Avšak tam nic jiného k vidění není, má paní. Pak je tam již jen vojenské zázemí s ubikacemi a výcvikovými prostory,“ poučila mne a já jí na to odvětila, že zrovna ta cvičiště mě celkem zajímají.

„Můj otec byl královým velitelem, kdysi, a tak jsem přirozeně strávila poměrně dost času sledováním mužů během tréninků. Je v tom cosi uklidňujícího… nejspíš vědomí, že kdyby nám něco hrozilo, je zde dostatek schopných vojáků, kteří nás ochrání,“ pokusila jsem jí nějak rozumně zdůvodnit, proč chci prozkoumat takové pro dámu nepochybně nevhodné prostory, a v duchu jsem si říkala, jestli se vůbec sluší podávat jí nějaké vysvětlení.

„Jak si přejete, má paní,“ zdála se s tím být Elenwë kupodivu srozuměna. „Ovšem asi bych Vás měla varovat, že ta podívaná nejspíš za moc stát nebude…“