21. kapitola

    Lórien s Estë byli již dávno pryč a já stále ještě nerozhodně postávala u dveří, má mysl plná zmatku a srdce sevřené bolestí, zatímco jsem se marně pokoušela vymyslet, co si počnu, a zároveň jsem si znovu a znovu opakovala Valova poslední slova.

Samozřejmě, že jsem proti té jeho kousavé poznámce ihned zaprotestovala, vždyť jak jsem ten slib mohla splnit, když jsme byli s princem rozděleni, jenže on to považoval za pouhou výmluvu. Nemusíte být přece nutně pospolu, abyste se vzájemně podpořili. V tuto chvíli postačí i vědomí, že každý z vás dělá maximum pro to, aby co nejdříve zavládl opět mír a vy se mohli znovu shledat. U Thranduila o tom pochybností nemám, otázkou zůstává, kterak se zachováš ty. Jsi schopna vybojovat svou část bitev a nebo tu hodláš se založenýma rukama čekat a necháš vše jen na něm?

Já přece jsem připravená bojovat! vykřikla jsem v duchu se stejnou vášní jako prve před Lórienem, avšak jedinou odpovědí mi bylo ticho, stejně jako předtím, když se na mě pouze lítostivě zadíval a aniž by mi věnoval další ze svých obvyklých úsměvů, se on i Estë v poryvu jemného vánku rozplynuli.

„Já přece jsem připravená bojovat!“ pronesla jsem znovu, tentokrát nahlas, spíše abych si dodala potřebného odhodlání, než že bych očekávala nějakou reakci. Přesto jsem byla podivně zklamaná, když se mi ani nyní žádné nedostalo, trpělivost Valar se mnou zřejmě v tuto chvíli zcela vyčerpána a já, ač jsem měla toho jejich vměšování mnohdy plné zuby, jsem si bez jejich společnosti najednou připadala strašlivě sama.

„Však vám to dokážu!“ prohlásila jsem umíněně a téměř se mi zdálo, jako kdybych po tomhle svém zoufalém výkřiku zaslechla Lórienův hlas.

Plané sliby! vysmíval se mi.

Avšak stejně dobře to mohl být jen můj vnitřní hlas, na tom ostatně zas až tolik nezáleželo. Podstatně důležitější bylo zjistit, co se mezi Gil-galadem a tím lidským králem přihodilo, že si nemohou přijít na jméno, a pokusit se je nějaký způsobem opět smířit. Což byl úkol spíše pro někoho, jako byl Erestor, než-li pro mne, a já se ke svému překvapení najednou přistihla, jak moc si přeji, aby tu teď byl a poradil mi. On a lord Elrond, jenž byl ke mně vždy tak vlídný a bez jehož nesobecké pomoci by se můj sňatek s princem nikdy neuskutečnil. Snad mu Lindir poví, že jsem v pořádku, neboť jsem si dokázala živě představit, jaké si o mně bude činit starosti.

A tu mne to náhle napadlo – a rovnou jsem si vyčinila, že jsem na to nepomyslela dříve - totiž že bych mu mohla poslat zprávu, v níž bych ho ubezpečila o svém zdraví a zároveň ho poprosila, zda by se nepokusil nějak zmírnit princův zármutek nad mou ztrátou, pokud toho bude zapotřebí. Ano, tímhle rozhodně začnu… usmyslela jsem si, neboť jsem se mínila ve svém listu také co možná nejnenápadněji dotázat na onu roztržku mezi králi. A nebo bych snad dokonce mohla Elrondovi přímo svěřit, čím jsem byla pověřena, však on nebyl z těch, kdo nedovedou udržet tajemství, a možná bych ho tím spíše přiměla ke sdílnosti o tak důvěrné záležitosti…

Povzbuzená tím, že se mi již v hlavě rýsuje aspoň jakýs plán, jsem z mísy na stolku popadla jablko a vydala se, jak jsem mívala ve zvyku, za svým jediným přítelem zde, Celebrem. Přitom mi neušlo, že na chodbě před mými dveřmi hlídkují oproti minulu dva vojáci, ale jelikož se mě nepokoušeli zadržet a ani se mě na nic nevyptávali, nebyla jsem si jistá, zda jsou tam zrovna kvůli mně. A jelikož jsem měla i bez toho dost starostí, nemínila jsem se jimi prozatím znepokojovat. Ostatně Lórien mi přece zrovna dnes vytýkal, že jsem až příliš vztahovačná, a já si hodlala vzít jeho slova k srdci.

Jenže stejně jsem se cestou do stájí nedokázala zbavit nepříjemného pocitu, že mě někdo sleduje. Teprve když mne můj hřebec přivítal potěšeným zafrkáním a já s úlevným povzdychem zabořila tvář do jeho srsti, poněkud jsem se uklidnila. A zatímco spokojeně chroupal svůj pamlsek, já ho láskyplně hladila po plecích a vzpomínala, kolikrát jsem za ním takhle přišla v Eryn Galen. Přirozeně mi v mysli nevyhnutelně vytanula i vzpomínka na prince, jenž se o něj postaral, když jsem byla indisponovaná, a také na naše důvěrné setkání ve stájích, která ještě více prohloubila můj stesk po něm.

„Také bys teď byl raději v Eryn Galen, že ano?“ zeptala jsem se Celebra a připadalo mi, že souhlasně pokývnul hlavou, jako kdyby mi vážně rozuměl, a já se hned cítila o trochu líp, třebaže jsem si uvědomovala, že jemu na tom zas až tolik nesejde, dokud jsme spolu a je o něj dobře postaráno. A vzhledem k tomu, že ho někdo důkladně vyhřebelcoval, až se mu srst krásně leskla, a zaopatřil ho bohatou dávkou voňavého sena a čerstvou vodou, tak jsem se mu ani nedivila, že vyhlíží poměrně spokojeně.

„Snad tady nebudeme muset zůstat dlouho…“ vyjevila jsem mu své přání, opět jednou bojující proti neskonalé touze se na něj vyhoupnout a vyrazit zpátky k domovu. „Již brzy…“ přislíbila jsem mu, vzdor Lórienovi a jeho poznámce o planých slibech, neboť tohle jsem hodlala v každém případě dodržet.

A přece se nakonec ukázalo, že měl pravdu on. Jenže copak jsem tehdy mohla tušit, že se do Eryn Galen již nikdy nenavrátím?