23. kapitola

    Ležela jsem na lůžku a zírala kamsi do stropu, jen občas jsem pohledem zabloudila k oknu, abych se ujistila, že za ním dosud panuje černočerná tma. Zkoušela jsem usnout, samozřejmě že ano, už jen proto, abych byla na to ranní setkání s králem odpočatá. Jenže spánek se mi zatím zatvrzele vyhýbal, skoro jako kdyby mi chtěl Lórien udělit lekci za to mé neomalené chování, a tak jsem se musela zabavit jinak.

Ovšem poté, co jsem si dvakrát překontrolovala svou výzbroj a ozobala trs hroznového vína, mi nápady v zásadě došly, a já si s rychle narůstající frustrací snažně přála, aby už konečně začalo svítat. Neboť mé myšlenky čím dál častěji ubíhaly směrem, kterým jsem se bála vydat, totiž k princi a našemu malému princátku, a já si nebyla vůbec jistá, jak dlouho je ještě zvládnu ukočírovat.

Nejraději bych se znovu vydala do stájí za Celebrem, neboť jeho společnost na mě měla vždy uklidňující účinek a vzhledem k tomu, co mne ráno očekávalo, by mi přišla celkem vhod. Protivilo se mi však, že by mě u toho měl někdo špehovat. Přece jen jsem se mu svěřovala s tím, co mne trápí, se svými pocity a přáními a nezřídka se ho též tázala na jeho názor, a tyhle chvíle byly až příliš důvěrné, než abych je byla ochotna s kýmkoli nepovolaným sdílet.

Bylo stejně s podivem, že se noc tak nepříjemně vlekla, když mne vyhlídky na setkání s králem a mou novou společnicí ani trochu netěšily, ba přímo naopak. Navzdory tomu se však zdála být téměř nekonečná. Po nějaké době už jsem to přece jen nevydržela a zavzpomínala na několik událostí, které jsem s princem prožila. Připadalo mi to tak neskutečně dávno, jako kdyby se to ani nestalo mně. A já si teprve v ten moment plně uvědomila, jak moc jsem byla Valar požehnána, když jsem směla poznat něco tak krásného, jako byl můj vztah s Thranduilem. Nebyl ideální, to v žádném případě, avšak podvědomě jsem cítila, že je dost solidní, aby odolal našemu odloučení a možná vzdoroval dokonce i samotné smrti, pokud by nás osud měl až tak surově zkoušet.

Jsem rád, že si to uvědomuješ, Riel, dotkl se mě svými myšlenkami Lórien, jenž bloudil nocí a dohlížel na sny všech živých tvorů, ať malých či velkých, hodných či zlých, šťastných či zlomených. A mě zničehonic napadlo, že se musí během své služby cítit poměrně osaměle, když všechno vůkol spí a všude panuje takové ticho.

Na to mám až příliš práce, zdál se být tou myšlenkou téměř pobaven. Navíc nejsem nikdy docela sám… Jsou tu zamilované páry, jež jsou vzhůru a potají si šeptají něžná slůvka… matky malých dětí, jež bedlivě střeží jejich spánek, připraveny osušit jim i ty nejdrobnější slzičky… a ano, i ti, které něco trápí a tvrdošíjně odolávají mé snaze přikrýt jejich tváře tenoučkou pavučinkou snů…

„A co můj synek? Ten spí klidně?“ nemohla jsem se nezeptat, třebaže jsem z toho měla pocit, jako kdybych se dopouštěla něčeho zakázaného. Kupodivu Lórien nespatřoval důvod, proč mi to neprozradit.

Nestrachuj se, pro toho jsem vybral obzvláště krásný sen… V něm jste všichni tři pospolu a ty ho chováš v náručí, kde se cítí být v bezpečí a milován… začal mi ho ochotně líčit, ale já ho raději přerušila.

„Tohle mi nečiňte…“ hlesla jsem poněkud nalomeným hlasem, jak jsem statečně bojovala s pláčem. Pár slz mi však přesto vyklouzlo. „Nemohu tomu naslouchat, rve mi to srdce zármutkem, tak moc si přeji, aby to byla pravda…“

Však jednou bude, Riel, jen tomu musíš věřit, konejšil mne Lórien, jenže já se pomalu bála už i jen doufat.

„A co to Ulmovo proroctví? Podle něj nás nečeká pranic dobrého,“ připomněla jsem mu onu neblahou věštbu, ale on nad tím jen mávnul rukou.

Kdo předem posoudit může, čeho dobrého a čeho zlého jest, dokud se to nepřihodí? Navíc věz, že Ulmo z hlubin své podvodní říše všeho zrakem svým obsáhnout nemůže, mnohého dosud i jemu skryto zůstává. A já věřím, že pokud budeš ty i Thranduil za vaši lásku bojovat, pak nemůžete prohrát.

„Copak se musí vždy o vše bojovat?“ byla jsem tím již značně vyčerpaná. „Copak nic nemůže přijít jen tak?“

Leckdy ano, avšak tys tuhle příležitost promarnila, když ses utápěla v sebelítosti a pochybnostech, namísto aby sis vychutnávala každičký společný okamžik vašeho štěstí. Měla sis dříve uvědomit, jak obrovský ti tím byl dán dar, jenže ty sis ho tehdy jen pramálo vážila, skoro jako kdybys to považovala za něco, na co má každý nárok, pokáral mne mírně a já smutně přisvědčila.

„Já vím, že jsem chybovala, avšak jsem připravena to odčinit. Zasloužit si ještě jednu šanci.“

Jsem si jist, že ji nakonec dostaneš, Riel, pokud o to nepřestaneš usilovat. A možná že dokonce časem pochopíš, že lze jistého štěstí nalézt i v tom, když dopomůžeš ke štěstí někomu jinému.

„Ano?“ nezdálo se mi to moc pravděpodobné, avšak Lórien věděl, jak mě přesvědčit.

„Věř mi…“ pronesl, tentokrát už ve své hmotné podobě. Zářící téměř jako samotný Ithil postával poblíž okna a když jsem se na něj lehce oslepená zadívala, mírně mi pokynul, abych přistoupila blíž.

A zatímco jsem zvědavě uposlechla a kráčela k němu, pozvedl pravou ruku, kterou měl plnou třpytivého měsíčního prachu, a ten fouknul přímo proti oknu. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukala, a pak jsem jen v úžasu zírala, jelikož se mezitím stihlo proměnit ve stříbřité dvoukřídlé dokořán rozevřené dveře vedoucí na balkón, kam jsem na Lórienovo vyzvání poněkud zdráhavě vstoupila. Byl z bílého kamene, jenž ve tmě takřka svítil, stejně jako dlouhé schodiště, které od něj sbíhalo až dolů do zahrad, a u jehož úpatí stál…

Srdce se mi na okamžik docela zastavilo, jen aby se vzápětí rozbušilo jako šílené. To když ke mně můj zlatovlasý princ natáhnul ruku v němém pozvání. Přesto jsem se neubránila, abych přes rameno ještě nevrhla vděčný pohled na Lóriena. Setrvával pořád na tomtéž místě a s laskavým výrazem mne pozoroval.

„Jen běž!“ pobídnul mě celkem zbytečně, neboť to jsem již sbíhala ze schodů, abych byla co nejdříve v princově náruči a nepromarnila tak už ani jediný drahocenný okamžik našeho společného štěstí.