20. kapitola
Krátce jsem tu možnost opravdu zvažovala, ale jen na malou chvilinku. Pak jsem rezolutně potřásla hlavou. „Vykonala jsem pro to již příliš, než abych to nyní vzdala. Vždyť jsem již tak blízko… a jsem si jistá, že pokud vytrvám, nakonec dosáhnu toho, co jsem si předsevzala.“
„A kolik toho ještě hodláš obětovat?“ nezamlouvala se Lórienovi má odpověď.
„Co bude zapotřebí!“ odvětila jsem umíněně a on se toho okamžitě chytil.
„Tedy jsi připravena obětovat i své rodinné štěstí s Thranduilem a Legolasem?“ zeptal se a já dotčeně nakrčila čelo, že mě považuje až za natolik bláhovou.
„Samozřejmě že nikoliv! Jenže oni tu nyní nejsou, tak proč bych se nemohla pokusit tuhle záležitost uzavřít?!“ opáčila jsem nazlobeně, neboť jsem pro splnění toho jejich úkolu své štěstí de facto obětovala, a on má ještě tu drzost mne tu takhle osočovat?!
„Irmo to nemyslel nijak zle,“ rozhodla se Estë zasáhnout dřív, než jsem mu to stihla vmést do tváře. „Pouze si o tebe činí obavy, neboť tě tahle tvá zarputilá snaha akorát vyčerpává. A ty budeš potřebovat veškerou svou sílu, abys ustála bouři, jež se na tebe nezadržitelně valí.“
„Nu, na vašem místě bych si obavy nečinila! Koneckonců pokud to nezvládnu, tak máte ještě v záloze lorda Glorfindela, jenž je pro to nepochybně způsobilejší!“ odbyla jsem ji kousavě a do šedivého hábitu oděná Vala se zatvářila natolik útrpně, že by mě to snad i pobavilo, kdybych právě nebyla tak rozčilená.
„Kdybychom nevěřili, že právě ty jsi pro tento úkol ta pravá, nemarnili bychom nyní s tebou svůj čas,“ vložil se do hovoru opět Lórien a hned si také pospíšil, aby mi podal důkaz, že on a Estë nejsou jedinými Valar, kteří tak smýšlejí. „Dar, o němž jsem prve hovořil, ten pro tvého syna, se týká jeho výcviku ve zbrani. Nepochybně tě potěší, že Tulkas a Oromë souhlasili, že budou jeho učiteli, jakmile bude dosti starý, aby jejich trénink podstoupil. Nemusíš se tedy strachovat, že by o něj v tomhle ohledu nebylo snad postaráno, ba co víc, věz, že jen stěží bys pro tento účel mohla nalézt někoho lepšího.“
Při jeho slovech jsem si okamžitě vybavila své lekce s Amrasem a Saerosem a neubránila jsem se návalu smutku nad jejich ztrátou. To oni měli mého Legolase trénovat, oni a Thranduil, neboť tak bych měla aspoň jistotu, že bude v dobrých rukou, což se v tomhle případě rozhodně říct nedalo. Ne že bych těm dvěma Valar upírala jejich schopnosti v boji, ovšem měla jsem silné pochybnosti o jejich trpělivosti a laskavosti, což byly kvality, které jsem si přála u učitele svého synka nalézt.
„Tobě se jeden skutečně nezavděčí!“ zdál se být Lórien hluboce dotčen mou nevděčností. „Copak si neuvědomuješ, jaká je to pro tvého Legolase jedinečná příležitost? To ji vážně hodláš zahodit jen pro ženský sentiment, jenž ti velí upřednostňovat Thranduila, ač jeho dovednosti v boji oproti těm jejich značně pokulhávají?“
„Neřekla bych, že je tohle srovnání zrovna férové!“ odmítla jsem jeho hodnocení, třebaže jsem o něm samozřejmě nepochybovala.
Ano, můj princ sice nebyl tak zdatný bojovník jako oni, koneckonců nepatřil mezi Valar, avšak já si přála, aby se náš malý naučil víc, než jen jak někoho co možná nejefektivněji zabít. Aby pochopil, že jakmile se chopí zbraně, nedává mu to jen moc nad životy druhých, nýbrž s tím přijímá i jistou odpovědnost, povinnost bránit slabší a pomáhat jim v nouzi, aniž by se nad ně povyšoval, což bylo chování, které si od Valar jen stěží osvojí!
„Zdá se, že máš proti nám značné výhrady,“ zachytil Lórien tok mých myšlenek a jeho úsměv se vytratil, tak jako poslední sněhová pokrývka, když se do ní zjara opře slunce. „A ač bych ti navzdory tomu přál, aby se ti tahle tvá představa vyplnila, obávám se, že to není zrovna pravděpodobné.“
„Co tím myslíte?“ vyzvídala jsem ihned, čelo znepokojeně svraštěné. „Stane se snad něco Thranduilovi? Vždyť jsme mi tvrdili, že když se mu budu vyhýbat, tak mu nic nehrozí! A nebo jste si to jen vymysleli?! Co přede mnou tajíte?!“ dožadovala jsem se odpovědi a když jsem zachytila, jak si ti dva Valar vyměnili významný pohled, znejistěla jsem ještě víc.
„Musíte mi to říct… prosím…“ snížila jsem se k žadonění, jakmile mi došlo, že křikem je ke sdílnosti zjevně nepřiměju. „Nesnesla bych, kdybych o něj měla přijít… Já… už to nedokážu… ne znovu… být zase dočista sama… spoléhat jen na sebe… a prát se se zbytkem světa… Já už takhle nemůžu dál žít… nechci…“ zakončila jsem svůj přerývaný monolog nedůstojným vzlykem, za který jsem se však výjimečně nestyděla. Jelikož jsem již nebyla jen pouhou bojovnicí, pro niž by byl podobný výlev značně nevhodný, ale také matkou a milující chotí, což byl aspekt, jenž mi dodával novou sílu, avšak též to byla má největší slabina. Neboť jsem dosud nenalezla způsob, jak se s tím vším vyrovnat, jak přijmout to, kým nyní jsem, a využít to ve svůj prospěch. A dost možná, že to ani nikdy nedokážu.
„Jakmile jednou začneš uvažovat jako poražená, Riel, pak jsi na nejlepší cestě se jí též stát,“ pronesl Lórien káravě a já k němu zdráhavě pozvedla hlavu, až příliš dobře si vědoma toho, že se mi vlhce lesknou oči. „Je tohle snad jedna z těch lekcí, jež sis přála svému synovi udělit? Že je v pořádku oddávat se lítosti, zatímco druzí bojují? Že by měl o sobě vždy a za všech okolností pochybovat, třebaže ostatní v něj věří a spoléhají na něj? Pokud ano, pak máš pravdu, že tohle ho skutečně nenaučíme. Ovšem jsem si naprosto jist, že tohle by ho nechtěl naučit ani Thranduil. A nebo se snad domníváš, že ho potěší, až svou bojovnici spatří takhle? Bok po boku proti celému zbytku Ardy… nezní ti to povědomě? Zdá se však, že tohle je jen další z tvých planých slibů…“
