12. kapitola

    „A proč se mám pořád starat o ostatní?!“ vyjela jsem na Manwëho bez jakéhokoli rozmýšlení. „Kdypak se někdo z nich staral o mne?! Kolik toho mám pro blaho cizích ještě podle vás obětovat?! Přišla jsem o svého syna a chotě! Můj syn ztratil svou matku a princ svou choť! A přesto vám to stále není dost?!“ pokračovala jsem ve svém neuctivém projevu, dotčená nadhledem, s nímž si mě tak klidně soudil.

Nikdo z vás přece o nikoho nepřišel… zatím jste byli pouze odloučeni… odtušil Manwë, jeho hlas stále stejně vyrovnaný, jako kdyby se ho nic z toho, co řeknu nebo udělám, nemohlo dotknout. Avšak kdoví, co všechno se může přihodit, než tato válka skončí…

„Vyhrožujete nám?!“ vyštěkla jsem ještě nevlídněji.

Nikolivěk. Pouze si o vás činím obavy…

„Pak tedy nedopusťte, aby se komukoli z nás něco stalo! Copak jsme si toho již nevytrpěli dost?! To nás musíte neustále něčím zkoušet?!“ snažila jsem se ho obměkčit, ale marně.

Zapomínáš, že nesmíme zasahovat do vaší svobodné vůle, Lothíriel, připomněl mi jemně, jako kdyby toho v tu chvíli i on sám litoval. Tohle je dvousečný meč a ty se nemůžeš dožadovat naší intervence pouze tehdy, když ti to zrovna přijde vhod.

„Pokud je tomu tak, proč mě potom varujete před shledáním s princem? Není to snad také vměšování?“ nechápala jsem stále tu jeho prazvláštní filozofii.

Manwë na tom však oproti mně neshledával nic podivného. Jak jsem již pravil prve, činím si o vás obavy. A jelikož není přímo zakázáno vyjevit vám něco málo z budoucnosti, využil jsem toho v upřímné snaze pomoci ti v nadcházejícím rozhodování. Tu volbu už ovšem budeš muset učinit ty sama, ze své svobodné vůle, já musím zůstat toliko tvým rádcem.

„To rozhodování by bylo podstatně jednodušší, kdybyste mohl být o trochu konkrétnější…“ povzdechla jsem si nešťastně.

Chtěla bys, abych ti jasně nastínil následky každičké tvé volby? pobavila jsem Valu svým nápadem. Nemáš pocit, že bych tě tím připravil o svobodu výběru?

„V tomhle případě bych to klidně i oželela…“ přiznala jsem, neboť mě trápila pomyšlení, že stačí jedno jediné špatné rozhodnutí a všechno nadobro zničím…

Nestrachuj se tolik, Lothíriel, neuniklo to samozřejmě Manwëmu. I špatné rozhodnutí může přinést leccos dobrého. A naopak co se zprvu jeví jako jednoznačně správná volba, může se časem ukázat být tou největší chybou…

„Víte, že mi to ohromně ulehčujete?“ zabručela jsem, mírně otrávená z těch jeho přemoudřelých slov a k mému překvapení se tentokrát dokonce krátce zasmál. Rychle však opět zvážněl.

Rozhoduj se srdcem, Lothíriel, avšak naslouchej i hlasu rozumu, potom nemůžeš chybovat, poučil mne a já měla co dělat, abych se ubránila ušklíbnutí nad takovou radou.

„Nyní jste mi to tedy rozhodně objasnil! Povězte, na tohle máte všichni přirozený talent od Ilúvatara a nebo se to někde učíte?“ neodpustila jsem si aspoň prostořekou poznámku.

Co máš na mysli? hrál si můj společník pro jednou na nechápavého a já to raději přešla.

„Stejně mě znepokojuje, že ve mě máte takovou víru… je to tak strašlivě zavazující…“ vyjevila jsem mu své obavy, ale on to jako vždy viděl jinak.

Mnohem znepokojivější mi připadá nedostatek víry, kterou v sebe chováš. A to navzdory všemu, co jsi již dokázala, oponoval a tentokrát už jsem se ušklíbla.

„Nedokázala jsem zhola nic! Akorát neustále putuji z jednoho království do druhého a podle všeho proti sobě popuzuji jejich krále! Na tohle mám zjevně nějaký mimořádný talent!“ utrousila jsem sebekriticky.

Nu, vidíš! A pak že nejsi pro jednání s králem Edain ta pravá! téměř se mi vysmál Manwë, ale tak dobrosrdečně, že jsem se na něj pro to ani nedokázala zlobit.

„Možná to tak bude…“ připustila jsem. „Můžete mi aspoň prozradit, zda budu ještě někdy znovu šťastná?“ zažadonila jsem vzápětí a napětím jsem přitom skoro ani nedýchala. Neboť pokud by mi to potvrdil, znamenalo by to, že se se svou rodinou opět shledám a tentokrát nám snad bude dopřáno více času, který bychom spolu mohli strávit.

Jenže Valova odpověď mi toho zrovna moc neobjasnila. Šťastná? zopakoval po mně zamyšleně. A víš ty vůbec sama, co tě vlastně činí šťastnou?

„To je přece jasné!“ nechápala jsem, proč se nad něčím takovým pozastavuje. „Až budu opět s Thranduilem a naším synkem, pak budu šťastná!“

Jistě? nepozdávalo se to Manwëmu. Vždyť jsi s nimi již předtím byla… tenkrát v Imladris… A přesto jsem si nepovšimnul, že bys nějak zářila štěstím. A nebo mi hodláš tvrdit že ano?