18. kapitola

    „Je tedy čistě na mém uvážení, zda se rozhodnu někomu dalšímu pomoci či nikoliv?“ chtěla jsem to pro jistotu slyšet od Lóriena přímo a on mi to bez otálení potvrdil.

„Zdá se, že si v tomhle ohledu celkem věříš,“ utrousil vzápětí, jeho rty už zase zvlněné v lehkém pousmání, které mi však tentokrát nevadilo. „Skutečně se domníváš, že se dokážeš vůči ostatním zatvrdit natolik, abys zvládla ignorovat jejich zoufalé volání o pomoc?“ neskrýval své pochybnosti a já mu to nezazlívala, neboť v minulosti jsem opakovaně projevila neobyčejný talent se vždy nějakým záhadným způsobem přichomýtnout k nejrůznějším vypjatým situacím. Avšak tentokrát jsem byla pevně odhodlaná to nedopustit, hledět si pouze svého, s vidinou toho, že čím dříve bude to zpropadené spojenectví uzavřeno, tím dříve budu moci jet domů.

„To aby ses raději zdržovala zcela o samotě a s nikým se nedávala do řeči!“ neodpustila si Yavanna kousavou poznámku a já se zakabonila, neboť jsem již měla akorát tak dost toho, jak mi neustále slídila v hlavě.

„To bych moc ráda, jenže některých jedinců se zbavuje dosti obtížně!“ prohodila jsem s pohledem významně upřeným na ni a podle toho, jak nahněvaně přimhouřila oči, tak mou narážku pochopila správně.

„Neměj obavy, elleth, však jsem již na odchodu! Ovšem věz, že nadejde chvíle, kdy ti mé pomoci bude drahně zapotřebí, a tehdy budeš litovat svého nynějšího neuváženého jednání!“ prorokovala temně, než se opravdu ztratila.

„Tohle nebylo zrovna moudré, Lothíriel,“ konstatovala Estë, jakmile jsme osiřeli. „A nebo máš snad pocit, že se již obejdeš bez naší pomoci?“

„Bez té její rozhodně!“ nemínila jsem se za své chování omlouvat. „Beztak nevěřím, že by se vůbec obtěžovala hnout pro mne prstem! Vždyť již při našem prvním setkání bylo zjevné, jak velmi jí vadím!“

„Nu, nerada ti to říkám, avšak ona byla spíš téže názoru jako Valar, totiž že bychom onu záležitost měli raději svěřit Glorfindelovi. Podařilo se nám ji však přesvědčit, aby nás podpořila, neboť bez jejího hlasu by Manwë s naším návrhem nikdy nesouhlasil. Což ovšem neznamená, že by jím byla nadšená,“ přiznala Vala zdráhavě a já okamžitě zalitovala, že tehdy nebyla Yavanna neústupnější, neboť potom bych nemusela de facto proti své vůli trčet v Lindonu!

„Já tím přece též nejsem nijak nadšená!“ prskla jsem zlostně. „Pokud jí to bylo od samého počátku až toliko proti mysli, tak na to neměla přistoupit! Já se o podobnou pochybnou čest rozhodně neprosila!“

„Pochybnou?“ zopakoval po mně Lórien téměř překvapeně. „Cožpak ti předtím nevadilo, když jsi měla zůstat nečinná v paláci, zatímco ellyn jeli do boje bránit říši a její obyvatele? Cožpak jsi neprotestovala, když tě Gil-galad odmítl přijmout do své armády? Nyní jsi konečně dostala příležitost vykonat něco velkého, významně přispět k vítězství nad zlem, tak pročpak jsi opět nespokojená?“

„Neboť jsem chtěla bojovat, dokázat, že mohu něco změnit…“ nechápala jsem, čemu se vlastně podivuje.

„Však toho též činíš. A jak jsem naznačil již prve, hodláme tě za tvé úsilí odměnit,“ vrátil se Lórien k tomu, co předtím nakousnul, a jeho choť se opět zatvářila nesouhlasně.

„Pokud Lothíriel uspěje, pak se jí přece dostane té největší odměny! Dokáže svému otci a především sama sobě, že její život nebyl zbytečný! Tak nač ji chcete uplácet něčím dalším?“ nezamlouval se jí pranic ten nápad a když se její choť pobaveně zasmál, vyhlížela téměř uraženě.

„Neboť si na rozdíl od vás Valier uvědomujeme, že ta vaše odměna je až příliš vzdálená a neurčitá, než aby mohla být skutečně motivující. Zatímco náš dar ji nepochybně potěší a navíc jí ukáže, jak moc si její oběti ceníme,“ poučil ji Lórien shovívavým tónem, kterým její náladu nijak nezlepšil.

„Ovšem, pozapomněla jsem, že vy Valar rozumíte ženské duši lépe než my!“ pronesla zdánlivě klidně, avšak cosi ve strnulém držení jejího těla mi prozradilo, že se k tomu musí vyloženě nutit. Jak si podle všeho povšimnul i její druh.

„Ženské nikoliv, avšak mysl bojovníka je nám celkem blízká a tím je Riel především,“ pokusil se ji uchlácholit, jenže jí se ani tahle poznámka nezamlouvala.

„Lothíriel je především matkou, na to byste neměli zapomínat!“ napomenula ho, ovšem celkově jsem z toho měla pocit, že si jen odmítá připustit možnost jakéhokoli selhání, než že by měla vyloženě nutkání za mě bojovat. Ovšem ani její choť se nemínil tak snadno vzdát.

„A kdo tvrdí, že nemůže být obojím?“ pousmál se ještě o trochu víc. „Jsem si jist, že každá matka se změní v tu nejlítější bojovnici, jakmile se její potomek octne v ohrožení. A nebo by aspoň měla,“ dodal nakonec o poznání tišeji a já v jeho tónu zachytila náznak lítosti, třebaže jsem netušila, jestli jsem ji vyvolala já a nebo někdo jiný. Každopádně mi připadalo, že by bylo na místě říct něco na svou obhajobu.

„Já se přece chtěla vrátit...“ začala jsem a v tu chvíli mi hlavou probleskla tak strašlivá myšlenka, že jsem se jen bezmocně zajíkla a s rostoucí hrůzou jsem zírala na Lóriena. „Ta Vaše nabídka… to byla jen zkouška, že ano? Chtěl jste zjistit, jak moc odhodlaná jsem… A já neobstála…“