13. kapitola
„To bylo něco jiného!“ zaprotestovala jsem, dotčená, že mi Manwë neváhal tohle nešťastné období mého života vmést do tváře. „Byla jsem slepá… A zmatená ve svých citech…“ pokoušela jsem se nějak hájit, avšak jelikož to znělo dost uboze i mým vlastním uším, rychle jsem toho zanechala.
A co potom v Eryn Galen? ozval se opět Manwë, jen aby mi připomněl, že ani tam nebylo mé soužití s Thranduilem vždy harmonické.
„Ale tam to všechno zkomplikoval král!“ odmítla jsem za to nést plnou odpovědnost, přestože jsem si dobře uvědomovala, že to se mnou princ neměl zrovna jednoduché. A uvědomoval si to přirozeně i můj společník.
Nu ovšem… přitakal sice, nicméně v jeho tónu jsem zachytila více než zřejmý náznak sarkasmu. Což mi ostatně potvrdila i jeho další slova. Skutečností zůstává, že jsi již měla více než dosti příležitostí k tomu být šťastnou, jenže ty si vždy najdeš nějaký důvod, proč se trápit a být nespokojená. Jako kdyby ses bála si to naplno vychutnat. Pověz, co si myslíš, že by se pak stalo? Domníváš se snad, že by nastal konec Ardy? A nebo snad že by to znamenalo tvůj konec? Proč pro jednou nemůžeš pustit z hlavy všechny své pochybnosti, starosti a obavy a prostě se nenecháš unášet povznášející silou okamžiku?
Manwë měl pravdu, to jsem věděla, stejně jako jsem znala důvod, proč tomu tak bylo, proč jsem vždy přijímala radost s opatrností a skepsí. To proto, že jsem se už tolikrát přesvědčila, jak křehká věc to je, a že nikdy nemá dlouhého trvání. A že čím šťastnější jeden je, tím více pak trpí, když se jeho štěstí vyčerpá…
Ale o tomhle přece život je, Lothíriel, nečinilo samozřejmě Valovi potíže přečíst mé myšlenky. A ty bys ho měla žít naplno, třebaže víš, že jednou zákonitě přijde jeho konec. A se štěstím je to podobné… Ostatně záleží jen na tobě, jak dlouho si ten pocit uchováš, jak moc se budeš snažit najít si každý den aspoň nějakou drobnost, která tě upřímně potěší. Může to být třeba něco tak zdánlivě obyčejného jako východ slunce, který jsi po nějaký čas nemohla obdivovat. A nebo jsi již pozapomněla, jak velmi jsi toužila opět zřít? A přesto nyní, když se ti tohle přání splnilo, žehráš zase po něčem jiném. Věčně nespokojená, mračící se na vše a všechny kolem sebe, jako kdyby sis vůbec neuvědomovala, jak velkým zázrakem život vlastně je…
Jeho proslov byl poutavý, to se mu muselo nechat, ovšem já už zažila až příliš mnoho, než abych se nechala obalamutit sladkými slůvky. „Pokud chcete, abych byla spokojená, tak mi vraťte mou rodinu!“ nezamlouval se mi ani trochu směr, jakým se naše rozmluva ubírala. Já přece toužila být šťastnou! Copak je to jen moje vina, že se vždy, když už to vyhlíží slibně, něco pokazí?!
Mám vážné obavy, že ani pak bys nedosáhla klidu, Lothíriel. Neboť by se ihned vynořilo něco jiného, co by otrávilo tvou mysl, skoro si povzdechl Manwë. Avšak abys nemohla tvrdit, že jsme ti ukřivdili, věz, že již poměrně záhy dostaneš novou šanci… a bude jen na tobě, zda ji dokážeš proměnit v něco hezkého a nebo ji svým věčným pesimismem nenávratně zničíš.
„O čem to hovoříte?“ nechápala jsem. „Vždyť jste předtím tvrdil, že se musím princi vyhnout!“
O něm také nyní není řeč, Lothíriel. Však se již zakrátko dovtípíš, co jsem měl na mysli, prohodil tajuplně a já se déle nevyptávala, neboť jsem vycítila, že by to stejně nikam nevedlo.
V tom se nemýlíš, přisvědčil Manwë. Toliko si pouze pamatuj, že není většího daru než-li odpuštění. Otázkou ovšem zůstává, zda jsi takové velkorysosti schopna, když jsi dosud nedokázala odpustit ani sama sobě…
„Některé věci nelze odpustit!“ odsekla jsem nahněvaně, mé myšlenky v tu chvíli opět u Orophera a skutků, které napáchal. Neboť jsem se již dovtípila, jaké setkání mne to nejspíš čeká. A já už dopředu věděla naprosto jasně, že natolik velkorysá být nedovedu, abych tomu netvorovi kdy prominula!
To asi ne… nevymlouval mi to pro jednou Manwë, ale jeho hlas zněl poněkud zklamaně. Jako kdybych selhala v nějaké jeho zkoušce…
Budeme se již muset rozloučit, Lothíriel, sdělil mi vzápětí a já mlčky přikývla, přesvědčená, že mě právě kvůli tomu neseznal hodnou, aby se mnou nadále dlel ve společnosti.
Tak tomu není, ohradil se, sotva mi to problesklo hlavou. Povinnosti mne volají a času toho máme i my Valar poskrovnu. Přesto věz, že ho s tebou trávím rád. Třebaže bych byl ještě raději, kdybych na tvé tváři častěji vídal úsměv…
„Až k tomu budu mít důvod, pak se budu více usmívat!“ odvětila jsem skoro vzdorovitě, ovšem rychle jsem opět zkrotla a podstatně pokornějším hlasem jsem ho poprosila, zda by mi před svým odchodem ještě nemohl říct něco o mém synovi.
A copak by sis přála zvědět, Lothíriel? smiloval se nade mnou Vala, jemuž nepochybně neuniklo, jak moc mě ta nejistota tíží.
„Cokoli…“ vydechla jsem nedočkavě, ačkoli jsem předem tušila, že mě žádná jeho odpověď nemůže uspokojit.
Ne, když jsem ze všeho nejvíc na celé Ardě toužila svého syna konečně sevřít v náručí… sama ho chránit před vším zlým… a zahrnout ho veškerou láskou, již zasluhoval. Tolik jsem se o něj bála… vždyť byl tak malý a bezbranný… Nevěděl ještě zhola nic o zlobě a nenávisti, intrikách a zradě… byl dosud zcela nevinný… A já si moc přála, abych ho ještě takového poznala… a aby mi dokázal odpustit, že jsem tam pro něj nebyla.
