16. kapitola

    „Znamená to tedy, že zůstaneš?“ zeptala se Estë nedůvěřivě a já s těžkým srdcem přisvědčila.

„Pokud mi Lórien skutečně umožní se s princem setkat a hovořit s ním, tak ano. Ovšem musí mi slíbit, že si i po probuzení budeme oba dva vše pamatovat,“ vymiňovala jsem si poněkud neomaleně a on mi na to odvětil, že to se přece rozumí samo sebou.

„Nezapomeň však, že se Thranduil nesmí dozvědět, kde doopravdy jsi!“ upozornila mě Yavanna ostře. „Neboť rozhodně nemůžeme potřebovat, aby se sem vzápětí přihnal a zmařil veškeré naše snahy!“

„A kdy ho spatřím? Již dnes v noci?“ ignorovala jsem její připomínku a místo toho jsem takřka bez dechu visela na Valových rtech.

„Dnes v noci ještě ne,“ zklamal mne svou odpovědí. „Bude lepší s tím posečkat, až se navrátí do paláce. Přece jen tam venku není zcela bezpečno.“

„Jenže jakmile se navrátí do paláce, král mu jistě hned oznámí…“ Raději jsem to nechala nevyřčené, neboť pro mě bylo dost obtížné hovořit o vlastní smrti. „Nemyslím si, že bude mít po takové zprávě pomyšlení na spánek…“ sdělila jsem mu své obavy, avšak Lórien se na mě povzbudivě pousmál.

„Však já se již postarám, aby za tebou přišel, věř mi. Ty mi však na oplátku slib, že budeš pro jednou trpělivá a nedopustíš se mezitím nějaké neuváženosti,“ požadoval po mně, ovšem dřív, než jsem mu stihla odpovědět, vmísila se do hovoru jeho choť.

„Pročpak se vůbec namáháš? Cožpak sis nepovšimnul, jak málo pro ni její slovo znamená? Kterak můžeš vědět, že tentokrát svůj slib dodrží?“ neskrývala své pochybnosti a musím říct, že se mi to neposlouchalo dvakrát příjemně.

A nejhorší bylo, že mě nenapadalo zhola nic, čím bych je o tom mohla přesvědčit. Naštěstí to Lórien obstaral za mne.

„Cožpak vám uniklo, jak těžké pro ni bylo nedostát slovu, jež vám dala? A že se za to stále ještě notně hanbí? Ne, jsem si zcela jist, že víckrát by si tuhle zkušenost zopakovat nechtěla,“ pronesl na mou obhajobu, ovšem Yavannu tím podle všeho nijak zvlášť nepřesvědčil.

„Skutečně?“ opáčila uštěpačně. „Nemám pochybností o tom, že to Lothíriel nyní myslí upřímně, jenže kdoví, zda opět nezmění názor, jakmile bude sama, její mysl plná obav a těch nejděsivějších představ, jaké jen matka může mít. Bude i pak věrna svému slovu a nebo ho opět ve jménu rodiny zkusí porušit?“

„Hodláš jí zazlívat, že pro ni rodina tolik znamená?“ nezamlouvala se Lórienovi její tvrdá slova. „Je přece pochopitelné, že na ní lpí, když byla tak dlouho sama. A abychom jí nějak vynahradili čas, jenž je nucena trávit bez svých milovaných, rozhodli jsme se jí my Valar dát malý dárek… tedy přesněji řečeno jejímu synkovi…“

„Cože?“ nakrčila Estë lehce čelo v nelibosti nad manželovou velkorysostí. „A čím si tak najednou zasloužila vaši pozornost, když jste od samého začátku naši volbu kritizovali a trvali na tom, abychom o pomoc požádali opět Glorfindela?“ otázala se, zatímco ho probodávala podezíravým pohledem, z něhož si on pramálo dělal.

„Možná si jen někteří z nás uvědomili, že v tomhle případě by právě elleth jako Riel mohla mít větší šanci uspět než někdejší lord Zlatého Květu. Navíc je zde ve hře podstatně více než jen spojenectví s Elendilem, ovšem o tom vám jistě nemusím vyprávět, že?“ prohodil Lórien vědoucně a tentokrát jsem to byla já, kdo se znepokojeně zamračil.

„Co míníte tím více?!“ nedokázala jsem zůstat déle zticha, ač se mi to do té doby celkem dařilo, navzdory tomu, jak moc se mi protivilo, že se o mně baví, jako kdybych tam vůbec nebyla! Jenže tohle bylo natolik pobuřující, že jsem to prostě nemohla přejít mlčením! „Kolik těch úkolů jste si pro mě ve skutečnosti vymysleli?! A přitom jste se tvářili, že jakmile bude to vaše vytoužené spojenectví uzavřeno, budu se moci navrátit domů! Avšak to jste nikdy neměli v úmyslu, že ne?! Nechat mě doopravdy odejít!“ obořila jsem se na ně hněvivě, neboť jsem z Lórienových slov nabyla dojmu, že na mě hodlají nakládat jeden úkol za druhým, dokud během plnění některého z nich nepadnu, stejně jako Glorfindel, a nebo dokud mezitím válka neskončí.

„Upokoj se, Riel…“ pokusil se mne Vala uchlácholit, ale já ho ani nenechala domluvit, tak rozčilená jsem byla tím jejich klamem.

„Upokojit se?!“ zopakovala jsem po něm zlostně a se zadostiučiněním jsem zaznamenala, že se z jeho rtů vytratil onen náznak shovívavého úsměvu, jenž mi obvykle připadal milý, ovšem za daných okolností mi připadal spíše jako výsměch. „A pročpak?! Abyste mi mohli opět lhát?! Manipulovat se mnou?! Pokud byl s tímhle Glorfindel srozuměn, pak se raději obraťte na něj, neboť k tomuhle jsem se neuvázala a rozhodně odmítám být vaším poslušným pěšákem!“ ohradila jsem se důrazně, až po mně Yavanna šlehla rozlíceným pohledem, jen nepatrně příjemnějším než byly ostnaté šlahouny, které jsem si od ní za své chování vysloužila posledně.

„Zrovna ty máš tu drzost obviňovat nás z klamu?!“