15. kapitola

    Možná, že jsem se měla zachovat jinak… zanechat Thranduilovi aspoň kratičký vzkaz, aby věděl, že jsem v pořádku a že si o mě nemusí činit starosti… Jenže se to tehdy všechno seběhlo tak rychle, že na něco takového nebyl vůbec čas. A pak… co bych mu vlastně napsala, když jsem v již tak dost vypjaté době nechtěla způsobit konflikt mezi ním a králem?

Nezbývalo mi, než doufat, že až ho Oropher zpraví o mém skonu, dokáže se přes to co nejdříve přenést. Jistě, jedna část mě si sobecky přála, aby jím má ztráta hluboce otřásla, jenže tu byl Legolas, který ho právě teď tolik potřeboval, a já trnula obavami, že by mu snad mohl můj předčasný odchod zazlívat, stejně jako jeho otec vyčítal jemu smrt královny. Co když ho kvůli tomu od sebe odežene a mému lístečkovi tak už nezbude na světě docela nikdo, kdo by ho upřímně a bezpodmínečně miloval a chránil?

To pomyšlení bylo natolik děsivé, že jsem se i přes svou úpornou snahu se tomu nepoddat rozbrečela naplno. Ne, tohle jsem prostě nesměla dopustit! Ať už bude se mnou a princem cokoli, i kdybychom třeba neměli být nikdy znovu spolu, tohle se nesmí za žádnou cenu stát!

Rázně jsem si otřela uslzený obličej a pospíšila k truhlám, jež jsem dostala k dispozici, v naději, že v některé z nich objevím použitelný oděv, v němž bych mohla vyrazit nazpět do Oropherova království. Samozřejmě bych měla nejradši své ošacení od Valar, jenže to se mi naneštěstí dosud neobtěžoval nikdo vrátit. Jen jsem doufala, že se mi od stráží u vchodu podaří aspoň získat zpět své zbraně, neboť bez nich by byla má cesta čirým bláznovstvím, i když ani tím jsem se nemínila nechat zastavit.

Chvatně jsem se převlékla do dle svého soudu vhodnějších šatů a už za chůze jsem si popaměti splétala vlasy do copu, jako bezpočtukrát předtím, zatímco jsem v duchu přemítala, kudy pojedu, abych se co nejrychleji a zároveň bezpečně dostala do cíle. Jenže navzdory svému odhodlání jsem se dál než ke dveřím nedostala. Neboť přímo před nimi stála již dobře známá postava v šedém a výraz v její tváři se rozhodně nedal popsat jako vlídný.

„Estë…“ vzala jsem její přítomnost na vědomí lehkým pokývnutím hlavy a v duchu jsem si vyčinila, jak naivní ode mě bylo byť jen na okamžik věřit, že bych se snad z paláce mohla vytratit zcela nepozorovaně. Valar přece zhola nic neunikne… a tahle Vala vyhlížela obzvláště rozladěně, že mě musí už podruhé ten samý den upamatovávat na můj slib.

„Čehožpak to činíš, Lothíriel?“ zeptala se odměřeně a její nakrčené čelo mi prozradilo, že je s mým chováním značně nespokojená.

Avšak tentokrát jsem se tím nemínila nechat odradit. „Copak to nevidíte?“ opáčila jsem a schválně jsem přistoupila až docela k ní, aby pochopila, že mne nemůže zastavit. „Vracím se domů ke svému synovi!“

„A co tvé slovo? Copak to pro tebe už zhola nic neznamená?“ pokoušela se mě marně přivést k rozumu.

„Znamená!“ odvětila jsem prudce. „Samozřejmě, že ano, avšak raději zklamu vás, než abych zklamala svého syna!“ prohlásila jsem natolik rezolutně, že Estë jen zalapala po dechu nad tou neslýchanou drzostí.

„Přestože si uvědomuješ, že mu svou přítomností akorát uškodíš?!“ objevila se teď také Yavanna, aby svou družku podpořila, a její tón byl ještě o poznání méně příjemný. „Vždyť tě Manwë přece ujistil, že tvému synovi zhola nic nechybí, tak proč se chystáš provést takovou pošetilost?!“

„Ve vašich očích se to možná jeví jako pošetilost, avšak já nevidím naprosto nic podivného na tom, když matka touží být se svým dítětem!“

Tahle slova kupodivu nepocházela ode mě, ale od Lóriena, jenž mi nečekaně přispěchal na pomoc, za což mu jeho choť na rozdíl ode mě příliš vděčná nebyla. „Pokud nám, Irmo, hodláš akorát škodit, tak se raději opět vzdal! Neboť víme dobře, o co se vy Valar snažíte, že jen čekáte na příležitost, abyste si prosadili svého šampióna!“ sdělila mu odměřeně, avšak Lórien se na ni navzdory tomu láskyplně pousmál.

„Stále mne tak málo znáš, má drahá?“ pronesl téměř škádlivým tónem, než svou pozornost obrátil ke mně, ovšem ani pak mu z tváře nezmizel přívětivý výraz, který byl v dost ostrém kontrastu s kyselým výrazem jeho choti. „My všichni si plně uvědomujeme, Riel, jak mnoho od tebe žádáme, a jak velmi tě odloučení od tvých milovaných bolí. A věř mi, že jakmile to bude možné, opět se s nimi šťastně shledáš. Avšak ten čas dosud nenadešel a pokud nyní odjedeš, pak se obávám, že s největší pravděpodobností ani nikdy nenadejde. Neboť ať se ti to zamlouvá či nikoliv, mnohého nyní pouze na tobě záleží a pokud ty pomoci své nám odepřeš, jisto vůbec není, že zlo nakonec triumfovati nebude…“

Jeho slova na mne zapůsobila podstatně více než nátlak Valier, avšak mé rozjitřené mysli ani tohle nestačilo, tak moc jsem se o svou rodinu bála. A Lórien, nejspíš díky tomu, že byl vládcem snů, přesně vycítil, co potřebuji.

„Vzpomínáš na dar, jenž jsem tobě a Thranduilovi kdysi věnoval?“ připomněl mi onen živý sen, který jsme s princem ještě v Imladris sdíleli, a jenž se i přes slibný začátek tak ošklivě zvrtnul. Jak si samozřejmě uvědomoval i Lórien, neboť ihned pokračoval. „Tehdy jste ho zrovna příliš dobře nevyužili, ovšem cosi mi říká, že nyní byste ho možná dokázali konečně plně ocenit. Pokud se tedy neobáváš, aby ti to mámení nezaslepilo tvůj bystrý zrak,“ neodpustil si nakonec drobné pošťouchnutí a já se za ta příkrá slova, jimiž jsem ho tenkrát počastovala, opět zastyděla.

„Myslím, že jsem ochotná to riziko podstoupit…“