17. kapitola

     „Yavanno, ne!“ okřikl Lórien svou družku, zřejmě v obavě, aby mne neztrestala jako posledně. Avšak podle toho, jak se zatvářila, jsem neměla pocit, že by snad bylo v jeho silách ji zastavit. Proto jsem se raději obrnila proti nadcházející palčivé bolesti, pevně odhodlaná nedopřát jí to potěšení mě slyšet vykřiknout.

„Hodláš mi ublížit jen proto, že jsem odhalila pravdu o vašich záměrech?!“ rozhodla jsem se hodit za hlavu své obavy z možných následků a drze jsem jí potykala. „Tak si posluž, však nejsem ozbrojená, aby ses snad musela strachovat, že bych ti to mohla vrátit!“ vyzvala jsem ji a její potemnělý výraz dával tušit, že mi mé přání hodlá vbrzku vyplnit.

„Nečiň toho, Yavanno!“ pokusila se jí to Estë rozmluvit, ovšem ani tu nevzala rudovlasá Vala na vědomí, její pozornost plně soustředěná na mě, až jsem přece jen poněkud znejistěla.

Vždyť moc Valar je takřka neomezená a pokud jeden probudí jejich hněv, kdoví čeho všeho se od nich může nadít. Cosi mi říkalo, že to, co mne čeká, bude podstatně horší než její minulá lekce, a musím přiznat, že kdybych se neutěšovala vědomím, že mi nemůže nějak moc ublížit, když mě zatím tolik potřebují, nejspíš bych zvažovala, jestli se jí za svou neomalenost raději neomluvit.

„Budeš své insolence draze litovat!“ přislíbila mi Yavanna pomstychtivě a já se přiměla její takřka nenávistný pohled tvrdě opětovat, třebaže uvnitř jsem byla vpravdě rozechvělá, ponejvíce proto, že jsem netušila, co si pro mě připravila tentokrát.

„Vážně toho toužíš zvědět, elleth?“ vysmívala se mým myšlenkám a já se co možná nejnenápadněji rozhlédla kolem sebe ve snaze zjistit, odkud přijde její útok. Koneckonců jsme se nacházeli v komnatě, kde se kromě pár květin ve váze, které mi nepřipadaly nijak zvlášť hrozivé, nevyskytovaly žádné jiné rostliny, jež by mohla zneužít pro svou zlovůli, a proto jsem byla navzdory okolnostem poměrně zvědavá, cože to má vlastně v úmyslu.

„A kdo pravil, že tě musím ztrestat okamžitě?“ zdálo se, že se Yavanna dosti baví čtením mé mysli. „Mnohem zábavnější bude posečkat, až na to nebudeš vůbec připravená! Však ještě zjistíš, jak hrubé chyby ses dopustila, když ses rozhodla zahrávat si zrovna se mnou! Ovšem to bude již příliš pozdě!“

„Myslím, že těch pár trnů přežiji…“ odtušila jsem a ze všech sil jsem se přitom snažila nedat na sobě znát ani náznak nějaké nejistoty. Jenže je těžké oklamat někoho, kdo vám vidí do hlavy, kdo dokáže spatřit i vaše nejskrytější pocity.

„Toho jsem si vědoma, a proto si pro tebe připravím něco lepšího…“ pronesla s mrazivým pousmáním. „Jelikož jsi vždy měla tolik v oblibě stromy, hodlám právě je pověřit vykonáním tvého trestu! Postačí, aby ses přiblížila byť jen k jedinému z nich, a pocítíš sílu mého hněvu, když se jeho kořeny pevně omotají kolem tvého těla a pak se začnou pomalu utahovat… těsněji a těsněji… dokud ti nezlámou všechny údy! Alespoň pak budeme mít jistotu, že neopustíš Lindon, dokud svůj slib nesplníš!“ zahřímala nakonec a já ani na moment nepochybovala o tom, že svou hrozbu míní vážně. Avšak ani tehdy jsem nebyla ochotná ji odprosit.

„K tomu, abych odsud prchla, mi bohatě postačí dostat se do stájí! A tam se zvládnu i doplazit, pokud nebude zbytí!“ odsekla jsem zpupně, čemuž se zvonivě zasmála, ten zdánlivě nevinný zvuk natolik hrozivý, že mi z něj skoro naskočila husí kůže.

„Skutečně? Od paláce je to však celkem daleko… a skrz trávu, jež bude ostřejší než tvé nože, to nebude zrovna příliš příjemné…“ odhalila mi se zadostiučiněním další část svého odporného plánu a tentokrát už jsem se neubránila lehkému zachvění.

„Dost již toho nesmyslu!“ vložil se opět do hovoru Lórien nezvykle rázným hlasem a přísný pohled, který na svou družku upíral, si v ničem nezadal s Manwëho. „Přece jsme sem nepřišli, abychom Riel vyhrožovali a ztěžovali jí již tak značně nelehký úděl!“ napomenul ji a jelikož mu připadalo, že s tím stále není srozuměna, neváhal zajít ještě dál. „Nezapomínej, Yavanno, jakou mocí disponuji já a že i ty musíš někdy spát. Neměla bys mě věru popouzet, pokud ovšem nechceš osobně poznat démony, jež mám vyhrazeny pouze pro ty nejhorší provinilce…“

„Tedy mám dle tebe trpělivě snášet ty její hrubé způsoby?!“ nechtěla se Yavanna tak snadno vzdát své pomsty. „Cožpak nemáš též pocit, že za to zasluhuje lekce?!“

„Však její život je již dostatečně velkou lekcí, nemluvě o nelehkých chvílích, jež má dosud před sebou. A nebo mi snad hodláš namluvit, že o tom nemáš ani potuchy?“ nemínil s ní Lórien o podobné věci debatovat a raději se obrátil zpět na mě. „Špatně jsi to celé pochopila, Riel, neboť my pro tebe rozhodně žádné další úkoly připraveny nemáme. A pokud bychom do toho směli mluvit, pak bychom dokonce dávali přednost tomu, aby ses plně soustředila na své poslání zde a vše ostatní nechala být. Jenže tě známe až příliš dobře, než abychom očekávali, že se k trpícím otočíš zády. A nebo to snad ve jménu své rodiny dokážeš?“

V tu chvíli jsem se mu takřka vysmála, neboť já si zase nedovedla ani v nejmenším představit, že bych kvůli komukoli ohrozila svůj odjezd a pozdržela setkání se svými milovanými. Ovšem budoucnost mi měla již poměrně brzy ukázat, jak málo sama sebe vlastně znám…