14. kapitola

    Prozatím ti musí postačit, že se malému Legolasovi daří dobře a jakmile se princ navrátí do paláce, nepochybně se o jeho blaho postará on sám, sdělil mi Manwë stručně, ačkoli musel přece vědět, na co právě myslím, a tak mi ta jeho strohost připadala dost necitelná.

Nijak jsem však neprotestovala, neboť jsem usoudila, že by mi stejně víc neprozradil. Těšilo mne aspoň, že mému synkovi zůstalo jméno, které jsem mu před svým útěkem dala. A to je asi tak to jediné, co ode mě kdy bude mít… pomyslela jsem si s trpkostí, která Manwëmu samozřejmě neunikla.

Má přece tvou lásku, to je snad v tvých očích málo? nedokázal pochopit, na co žehrám tentokrát. Věř, že není silnějšího pouta než toho mezi matkou a jejím dítětem… a ani čas ani vzdálenost mezi vámi na tom ničeho nezmění… pronesl téměř obdivně, jenže já to tak neviděla.

„Nejsem s ním, když mě tolik potřebuje… jak by o mně mohl jednou smýšlet příznivě, až zjistí, že jsem ho hanebně opustila?“ strachovala jsem se, avšak Vala neměl ani pro tyhle mé obavy přílišné pochopení.

Těm, které milujeme, dokážeme odpustit mnohé, utnul rezolutně mé stesky. Jsem si jist, že jeho laskavé srdce je toho schopno. Jak se o tom ostatně budeš jednou moci sama přesvědčit.

„Jednou…“ zopakovala jsem po něm se značnou nevolí. „A kdy to jednou nastane?! Budu mít možnost slyšet jeho první smích? Být svědkem jeho prvních krůčků? Sledovat, jak se poprvé vyhoupne na hřbet koně či napne tětivu luku? Kdy nám bude dopřáno se opět shledat?!“

To záleží i na tobě… a tvých volbách… Já tě mohu toliko ujistit, že k tomu jednou dojde, nehodlal být Manwë ani teď o něco konkrétnější a já to s těžkým srdcem akceptovala a nepřítomně jsem opětovala jeho pozdrav, jímž se se mnou tentokrát už definitivně rozloučil, mé myšlenky stále ještě u mého synka a všech důležitých milníků jeho života, které já ne vlastní vinou propásnu.

Bylo to přece tak nespravedlivé… kruté… Jak jen mě mohli Valar požehnat takovým darem, když mě o něj plánovali hned vzápětí obrat? Vždyť jsem se již smířila se skutečností, že nikdy neokusím, jaké to je být matkou, tak proč mi to dopřáli, když to nemělo mít dlouhého trvání? Mají vůbec ponětí, jak moc mě bolí srdce a jak strašlivě prázdná se zdá být má náruč? Zajímá je to vůbec?!

S čímsi až znepokojivě blízkým vzlyku jsem se schoulila na posteli a s tváří zabořenou do polštáře doufala, že mě z mého trápení co nejdříve vysvobodí milosrdný spánek. Jenže bylo takřka nemožné usnout, když veškeré mé smysly přímo křičely na poplach, jako kdybych snad potřebovala upozornit, že tohle celé je naprosto špatně. Jistě, už cestou do Lindonu jsem pociťovala nepříjemný neklid, pocit, že dělám obrovskou chybu, ovšem tehdy jsem musela zůstat obezřetná, aby mne nepřekvapil nepřítel či divá zvěř, proto jsem si to zas až tolik nepřipouštěla. Ale teď, když jsem ležela nečinně na lůžku a i přes veškerou únavu z cesty zírala naprosto bdělá do stropu, to na mě všechno dolehlo naplno.

A já měla co dělat, abych se nahlas nerozbrečela nad svým údělem, ta bolest z nedobrovolného odloučení tak silná, že se mi zdálo, jako kdyby mi někdo rval srdce z těla. Tolik mi chyběl můj princ, v jehož pevném objetí jsem se vždy cítila tak bezpečně a jenž si na rozdíl ode mě věděl vždy rady! On a já proti celému světu… tak jsme si to přísahali a tak to také mělo být… Tak proč jsem tu teď sama, v docela cizí zemi, bez něj… a bez našeho malého?

Neboť ten mi k mému překvapení chyběl ještě o něco víc. Mé paže přímo toužily přivinout si ho láskyplně k sobě a má prsa, nezvykle těžká a plnější než obvykle, se takřka dožadovala toho, abych u nich svého lístečka utišila. Uklidňovala jsem se sice vědomím, že se Oropher o mého malého Legolase postará, zajistí mu hned několik kojných a chův, aby nestrádal hladem ani samotou, avšak stejně mě trápilo, byť jsem si to třeba jen ve své pýše namlouvala, že já, jeho matka u něj nebudu, abych ho konejšila, až bude plakat, hladila ho něžně po hlavičce a zasypala vroucnými polibky jeho tvářičky.

Vždyť copak mu nějaká jiná elleth může dát to, co já, milovat ho tak moc, že by pro něj bez zaváhání obětovala klidně i svůj život? Mé srdce přímo překypovalo láskou k tomu drobnému uzlíčku, jenž vyrostl v mém těle, tomu malému zázraku, který mi ani nebylo dovoleno spatřit. Skutečně mi bude jednou ochoten odpustit, co jsem provedla? Vždyť ani u Thranduila jsem o tom nebyla tak docela přesvědčená, jak tedy budu jednoho dne schopna vysvětlit našemu synkovi, že jsem ho zanechala samotného právě tehdy, když mě potřeboval ze všeho nejvíc?

S tlumeným vzlykem jsem si přejela po zjizveném zápětí a více než kdy předtím jsem toužila opět obrátit své zbraně proti sobě, dopřát si trochu oné sladké zakázané bolesti, jež by snad dokázala přehlušit bolest v mém nitru. Jenže jsem dala slib… a i kvůli Legolasovi jsem byla pevně odhodlaná ho neporušit.

Místo toho jsem popadla polštář a ze všech sil jsem ho tiskla k sobě, jako kdybych tím snad mohla zahnat tu strašnou prázdnotu ve svém náručí. Takhle to přece nemělo dopadnout, teď jsme měli být spolu, všichni tři, a užívat si vzájemnou blízkost… vychutnávat si plnými doušky štěstí, které nás potkalo. Ano… měla jsem v minulosti dosti příležitostí být šťastnou… a nebyla. Ale přísahala jsem si, že pokud dostaneme ještě jednu šanci, jednu jedinou, už podobnou chybu neučiním. Tentokrát už si to nenechám nikým a ničím zkazit, hodím za hlavu veškeré pochybnosti i svou opatrnost a budu žít prostě okamžikem, přesně tak, jak se to má.

Akorát že jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že další taková chvíle hned tak nenadejde.