11. kapitola
Cestou zpět do svých komnat jsem stále dumala o tom, zda jsem se přece jen neměla pokusit králi ten jeho nápad vymluvit. Jenže jsem se obávala, abych ho pouze nepopudila a on si tu svou laskavost ohledně mých věcí ještě nerozmyslel, obzvláště když jeho pobočník byl tak razantně proti.
Bylo to stejně k vzteku, jak rychle můj život nabral směr, jakým se ubíral na Oropherově dvoře, a já se nezmohla vůbec na nic, než že jsem tomu s hořkostí přihlížela. Pravda, někomu by to mohlo připadat dost podobné jako má služba v armádě, neboť i tam jsem přece musela slepě poslouchat, jenže ten zásadní rozdíl spočíval ve smyslu těch rozkazů.
Vždyť jak by se dalo srovnávat tažení proti nepříteli či trénink ve zbrani s užitečností činností, které směla provozovat dáma u dvora? Vyšívání, tanec, procházky po zahradě, nanejvýš lehká konverzace s ostatními dvořany, pokud to etiketa povolí. A tohle mělo být nyní náplní mých dalších dnů? Ach ano, pořád tu byl onen důležitý úkol od Valar, ale já čím dál více pochybovala, že zvládnu jejich očekávání naplnit. Neboť se s velkou pravděpodobností s králem Edain ani nesetkám, natožpak abych je s Gil-galadem dokázala usmířit. Má přítomnost zde byla prostě zcela zbytečná, to bylo více než jasné, škoda jen, že si to někteří jedinci dosud odmítali připustit a nesmyslně lpěli na dodržení mého slova!
Když jsem si jen vzpomněla, jak mě Ulmo přesvědčoval a sliboval mi slávu, cítila jsem se jako naprostý hlupák. Jaké velké činy tu asi coby králova schovanka mohu vykonat?! Vyšít snad nejkrásnější tapisérii?! Celé to byla jen lest, jak mě přimět kývnout… podřídit se jejich vůli… a přitom celou tu dobu museli vědět, jaký král je a že pro někoho, jako jsem já, nemá sebemenšího využití!
Považuješ se snad za moudřejší Valar, že vynášíš podobně zbrklé soudy, Lothíriel? přivítal mne v mé komnatě Manwëho káravý – byť ne nelaskavý – hlas, třebaže on sám se neobtěžoval zjevit. Věř, že tvůj čas ještě nadejde. Jednak abys mohla splnit své poslání a později dostaneš i příležitost prokázat svou odvahu v boji, přesně tak, jak ti to Ulmo přislíbil, ubezpečil mne a já se nemohla nepodivit, kde bere takovou jistotu. Pokud nám nemají zbraňovat ve svobodné vůli, jak může vědět, k čemu jednou dojde?
Některé události jsou naprosto nevyhnutelné, Lothíriel. A ačkoli samozřejmě ani my netušíme, jak se zachováte, až budete před onu volbu postaveni, zcela jistě víme, že taková chvíle nastane, neboť vaše povaha povede vaše kroky spolehlivěji, než by kdy mohla naše vůle, ozřejmil to ten Vala s lehkou blahosklonností a já se rozhodla to déle nezpochybňovat. Už jen proto, že mne v tu chvíli podstatně více zajímalo něco docela jiného.
„A co já a Thranduil? Shledáme se opět? Brzy?“ vyzvídala jsem, zatímco jsem přešla k pootevřenému oknu. Ne proto, abych vyhlédla ven, spíš že mi připadalo, že tam budu mít k tomuto Valovi přece jen blíže. A lehké pohlazení větříku po tváři mi to vzápětí potvrdilo.
Trpělivost, Lothíriel, chlácholil mne, jako kdyby nechápal – a možná ani nemohl – jak neskutečně moc mi na tom záleží. Neboť neměl rodinu, ne v pravém slova smyslu, a nebyl o ni krutě připraven jako já…
Zdalipak se kdy této ctnosti naučíš, Lothíriel? prohodil s nádechem výtky, nejspíš za ty mé nemístné myšlenky. Abych však ukonejšil tvé bolavé srdce, věz, že princ sem poměrně záhy zavítá…
„Ano?“ vydechla jsem dychtivě a teprve pak jsem si uvědomila, že jsem Manwëmu dosti hrubě skočila do řeči, neboť on podle všeho ještě nebyl u konce se svým proroctvím.
Velkoryse nicméně mou neomalenost přešel a pokračoval dál. Budeš mít příležitost se s ním setkat… avšak pokud ti na něm záleží, nesmíš tak učinit… Neboť věz, že pokud své touze podlehneš, vaše štěstí bude pouze přechodné a konec o to krutější…
„Chcete, abych se před ním zapřela?!“ nebyla jsem schopna pochopit jejich zvrácenost. „Proč?!“
Neboť jen tehdy dojdeš naplnění svého osudu, když blaho ostatních postavíš nad to své… pravil Vala a já se musela trpce zasmát.
„Nemáte pocit, že už jsem tak učinila?! Vždyť jsem se všeho vzdala a odjela sem! Co víc ode mě ještě požadujete?!“ adresovala jsem mu ostrou výčitku, která se ho však nedotkla, neboť byl nad podobné malicherné útoky zjevně povznesen.
Zatím ses ničeho nevzdala, Lothíriel. Byla jsi o své štěstí úkladně připravena, v tom je velký rozdíl. Ovšem teprve až tehdy, když ho budeš mít opět nadosah a přesto po něm nevztáhneš ruku, neboť si uvědomíš, že na to nemáš právo, dočkáš se zasloužené odměny.
„Pokud tou odměnou není princ a náš syn, pak si nemyslete, že takovou pošetilost učiním!“ upozornila jsem ho nedůtklivě a tentokrát si dal načas, než se znovu ozval, až už jsem se začala obávat, zda jsem ho svou drzostí neodehnala.
Nikdo předem netuší, jak bude za své skutky odměněn, Lothíriel. Ostatně tvá volba by ani neměla být učiněna s vidinou toho, co můžeš získat, nýbrž z obavy, jak mnoho by jiní mohli ztratit. V tom tkví pravé sebeobětování, poučil mne a jeho hlas, jindy konejšivý, mě tentokrát naplnil akorát tak zlostí.
A to natolik silnou, že jsem se ji ani nepokoušela ovládnout…
