19. kapitola

    „Upokoj se, Riel,“ chlácholil mne už podruhé během té krátké doby Lórien. „V ničem jsi neselhala, neboť toto nebyla žádná zkouška. Pročpak máš neustále dojem, že tě chce někdo soudit?“

„Neboť můj život je již takový,“ odvětila jsem a on chápavě přisvědčil, jako kdyby přesně takovouhle odpověď čekal.

„Ani nevíš, jak velmi mne mrzí, že to vidíš takhle. A moc bych si přál, aby sis uvědomila, že povětšinou jsi tím jediným soudcem právě ty sama. A také tím nejpřísnějším,“ sdělil mi a já se to chystala rezolutně popřít, než mi došlo, že by na jeho slovech mohla být přece jen špetka pravdy. Což ovšem neznamenalo, že jsem se ihned nepokusila své chování obhajovat.

„Pouze chci být co nejlépe připravená, až nadejde má příležitost! Není totiž zrovna lehké prosadit se ve světě ellyn!“

„Však tě nikdo nenutí se s nimi v jednom kuse měřit. Nikdo krom tebe,“ podotkl Vala a mně se jeho připomínka ani trochu nezamlouvala. Neboť jsem z ní měla pocit, že vše, čeho jsem až doteď dosáhla, bylo zcela zbytečné, jen pouhý můj rozmar k ukrácení dlouhé chvíle, který však zhola nic neznamená.

„Já přece vím, proč ses po této cestě vydala, Riel,“ neušlo mu přirozeně mé rozpoložení. „Jen se obávám, jestli odměna, již sis za to vysnila, je té námahy vůbec hodna. Skutečně pro tebe otcovo uznání dosud tolik znamená? A nebo se stalo jen prázdným pojmem, zářivou hvězdou, jež určuje směr tvé životní poutě, avšak rozhodně není jejím cílem?“

Díval se na mě a já nevěděla, co na to říct, neboť se mi o podobných věcech nechtělo zrovna moc přemýšlet. Snad z obavy, že by se veškerý smysl mého života mohl znenadání vytratit a já budu opět jen tápat a marně dumat, co si mám se sebou vlastně počít.

„Tak takhle ty rozumíš mysli bojovníka?“ vrhla Estë značně vyčítavý pohled na svého chotě. „Že Lothíriel před bojem učiníš v hlavě takovýto zmatek a přiměješ ji pochybovat o sobě i smyslu všeho?“

„Pouze se jí snažím vysvětlit, že ne každý, s kým se dá do řeči, se ji chystá hned kritizovat,“ ospravedlňoval svůj čin Lórien. „A rovněž že ne všechny poznámky se týkají jen jí, neboť když jsem prve vyjádřil své zklamání nad některými matkami, ji jsem přitom na mysli neměl. Jeden by ji kvůli tomu mohl téměř považovat za sebestřednou, a přitom je to naopak nedostatek jejího sebevědomí, díky kterému takto uvažuje.“

„Jsem si jista, že ti je Lothíriel za ten důkladný rozbor jejího nitra neskonale vděčná!“ neodpustila si Estë drobné rýpnutí. „Avšak je značně naivní doufat, že bys mohl během jediného rozhovoru změnit její pohled na svět i na ni samou. Navíc je celkem pravděpodobné, že právě tohle její pro tebe zbytečné úsilí je jedinou věcí, jež ji dosud žene kupředu.“

„Toho jsem si vědom, ovšem mezitím se přece v jejím životě leccos změnilo. Již není sama, nyní má Thranduila a Legolase, to oni by měli dávat jejímu životu dostatečný smysl, aby se mohla zcela odpoutat od minulosti a nechat ji pro dobro své i ostatních konečně spát…“ nevzdával to se mnou Lórien a mě zamrzelo, že ho musím zklamat, neboť tak jednoduché to zase nebylo. A pro jednou se zdálo, že mi Estë rozumí.

„Jenže tohle je zatím příliš čerstvé… zatímco její boj o otcovo uznání ji provází po většinu jejího života,“ pokusila se mu to místo mne vysvětlit a mě překvapilo, jak přesně mé pocity vystihla. „Je těžké se něčeho takového najednou vzdát… a to i přesto, že si dobře uvědomuje, že je to balvan uvázaný kolem jejího krku, jenž ji akorát stahuje dolů.“

Mlčky jsem naslouchala a ačkoli se mi přirozeně nelíbilo, že o mně takto debatují, nedalo se popřít, že mají oba pravdu. Otec a jakékoli závazky, které jsem vůči němu oprávněně či nikoli pociťovala, byly dávnou minulostí, zatímco má nová rodina byla přítomnost, na níž by mi jako jediné mělo záležet. Tak proč jsem se nedokázala zbavit pocitu, že pokud nejsem dost dobrá pro svého vlastního otce, nejsem hodna ani jich? Jako kdyby otcovo uznání podmiňovalo to, kým doopravdy jsem, rozhodovalo o mém bytí a nebytí, a ač se mi protivilo, že mu i po jeho odchodu dávám nad sebou takovou moc, netušila jsem, jak se od něj jednou provždy oprostit.

Vždyť slib, který jsem mu kdysi dala, nebyl dosud splněn a v mých očích mě ho mohl zprostit pouze on sám. Jiného východiska tu nebylo, ne pokud jsem nehodlala být opět za lhářku. A přestože jsem uznávala, že úkol od Valar je významnější a též naléhavější, stejně mi vadilo, že mu přikládají o tolik větší váhu než tomu prvnímu, který zjevně považovali za pouhou pošetilost. Jenže pro mě byly důležité oba dva a nespatřovala jsem jediný důvod, proč bych zrovna ten jejich měla za každou cenu - i za cenu vlastního štěstí – vyplnit a ten druhý prostě pustit ze zřetele.

„Však po tobě nežádám, abys jednala proti svému přesvědčení, Riel,“ pronesl Lórien tiše, dobře si vědom mého vnitřního konfliktu. „Pouze tě chci varovat, že cíl, jenž sis stanovila, je nejspíš nedosažitelný, bez ohledu na to, jak velké skutky vykonáš. Neboť tvůj otec je zatrpklý ellon, jehož by neuspokojilo, ani kdybys vlastnoručně zabila samotného Saurona. A čím dříve tuhle skutečnost přijmeš, tím dříve se ti uleví a ty budeš moci opět volně dýchat.“