9. kapitola

    Králova zlost byla takřka hmatatelná, že dokonce i Artamira přiměla ustoupit pro jistotu o krok nazad. A nebo za to spíš mohly jeho zaťaté pěsti? Jedno bylo nicméně po téhle výměně názorů jisté… Že navzdory všem mým dosavadním pochybnostem je tenhle ellon skutečně Gil-galad, syn Fingonův a svrchovaný vládce Lindonu.

Okamžitě jsem se zastyděla, že jsem si o něm vůbec kdy dovolila pochybovat. A což teprve, když se hned vzápětí otočil ke mně, aby mi sdělil, že můžu mít své zbraně u sebe!

„Očekávám však, že i poté podřídíš své chování svému postavení zde a nebudeš je nosit veřejně!“ upozornil mne dřív, než jsem mu stihla poděkovat, a jeho tón přitom naprosto jasně dokládal, co si myslí o ellith a zbraních.

Skoro mi připadalo, že mi vyhověl jen proto, aby Artamira naštval, a o mne mu v tu chvíli vůbec nešlo. Pokud ano, pak uspěl, neboť ten nesouhlasně semknul rty a se strohou omluvou, jež hraničila s hrubostí, se odporoučel.

„Děkuji Vám, můj pane,“ ocenila jsem přesto královu vstřícnost. „A ujišťuji Vás, že toho nebudete litovat. Jen o jedno bych Vás ještě chtěla poprosit… totiž zda bych směla občas zavítat na cvičiště a pocvičit se tam v lukostřelbě,“ požádala jsem ho zdráhavě.

Nikoli z důvodu, že bych se tolik obávala jeho odmítnutí, nýbrž proto, že jsem si nebyla tak úplně jistá, zda po tom vůbec toužím. Ten děsivý zážitek s Amrasem byl až příliš zakořeněn v mé mysli, než aby mi dopřál klidu, na druhou stranu to však byla pravděpodobně jediná možnost, jak to trauma překonat. Napnout znovu tětivu, oprostit se od všech zlých vzpomínek a prostě vypustit šíp, jako už tolikrát předtím. Vždyť ta zbraň přece nenese žádnou vinu na smrti mého přítele, byla pouhým nástrojem v rukou těch, kdo plnili rozkazy, bez rozmýšlení… bez zaváhání… Přesně tak, jak to pravil král… Kdo je pak na vině? Ten, kdo jednal, či ten, kdo to celé nařídil? Kdo by za to měl nést odpovědnost? Kdo by měl pykat?

„Dobrá, avšak nechoď tam, když mají vojáci trénink, ať nebudíš přílišnou pozornost!“ svolil král po chvilce přemítání. „Ostatně ani tobě by se jistě nezamlouvalo být terčem jejich posměchu!“ dodal ještě s nádechem předchozí hořkosti, až jsem se nemohla nepodivit, jaká příkoří si to od nich musel vytrpět, že o nich smýšlí takto nelichotivě.

„Toho se nebojím, můj pane,“ ujistila jsem ho beze špetky falešné skromnosti, neboť mé výkony patřily vždy mezi ty nejlepší.

Ovšem abych byla docela upřímná, tak jsem zatím po žádném obecenstvu netoužila a upřímně jsem doufala, že se mi podaří aspoň těch několik prvních tréninků absolvovat beze svědků. Neboť i když pominu ten traumatický zážitek, který zcela jistě mou mušku nezlepšil, pak tu byl i můj nový luk, s nímž jsem se ještě musela sžít. A přestože vypadal naprosto úchvatně, dokonalost sama, jak se ostatně od zbraně Valar dalo očekávat, bez zaváhání bych ho vyměnila za ten od Thranduila, který mi tak dobře sloužil a vždy mi padnul do ruky s takovou přirozeností, jako kdybych se s ním již narodila. A který stejně jako vše, co mi bylo drahé, zůstal v Eryn Galen.

„Jsi si sebou nějak jistá…“ utrousil král nesouhlasně a ve tváři se mu na okamžik objevil podivný výraz, jenž vyhlížel takřka jako závist.

Samozřejmě, že už jen ta myšlenka byla naprosto absurdní, vždyť co by také tak urozený ellon, navíc nejvyšší král všech Noldor, mohl závidět bezvýznamné elleth bez původu i domova, jakou jsem byla? Ale i bez toho mi připadalo jeho chování dosti zvláštní, vůbec ne takové, jaké by se dalo od někoho jeho postavení očekávat. Ty zjevné pochybnosti o sobě, nevole vůči vojákům, nezvyklá shovívavost vůči Artamirově aroganci, to vše bylo natolik v rozporu s představou, již jsem si o něm již v Imladris utvořila, že mě to nepřestávalo zarážet.

„Mám pro to své důvody, můj pane,“ utrousila jsem, zatímco jsem si ho zkoumavě prohlížela a dumala, jak si mohl kdy vydobýt pověst neohroženého bojovníka, když svými muži nepokrytě pohrdá, a zásadového a spravedlivého panovníka, jemuž leží na srdci blaho jeho lidí – a dokonce i těch, kteří mezi jeho subjekty nepatří, jako třeba v případě Thranduila, když se zdálo, že tento ellon má dosti potíží vyrovnat se svými vlastními problémy.

Podle toho, co říkal, jsem vyrozuměla, že ti démoni z jeho minulosti mají spojitost s jeho otcem, avšak vážně jsem pochybovala, že by král Fingon vědomě ohrožoval svého jediného syna, dědice trůnu, stejně jako tomu nevěřil Artamir, který byl podle všeho s celou situací dobře obeznámen. Čeho tak strašného se na něm tedy dopustil, že mu to Gil-galad nebyl schopen ani po jeho smrti zapomenout?