7. kapitola

    Ne, nebyla jsem až natolik velkorysá, abych snad Oropherovi dokázala odpustit, to v žádném případě. Dle mého názoru zasluhoval za své hanebné skutky trest nejvyšší, avšak navzdory všemu, čeho se dopustil na mně, jsem nebyla přesvědčená, že mi náleží ona výsada být jeho soudcem i katem. Vždyť prince připravil o matku a neváhal ho celé yény dusit falešným pocitem viny za její předčasný odchod, nemluvě o dalších křivdách, kterých se na něm během jeho života dopustil. Jestli tedy někomu z Eldar příslušelo ho přimět za vše zaplatit, pak rozhodně Thranduilovi, pokud by ovšem seznal, že právě takový trest je za jeho zločiny odpovídající.

Neznala jsem ho sice ještě natolik dobře, abych si troufla hádat, jaký by byl v tomhle případě jeho ortel, ale byla jsem si jistá, že by to bylo hodně obtížné rozhodování, jež jsem mu ani v nejmenším nezáviděla. Oproti tomu bylo mé současné dilema naprosto banální záležitostí a já byla pevně odhodlaná se s ní vypořádat co nejdříve.

Bez dalšího otálení – to aby mi někdo mé plány nečekaně nezhatil - jsem vyklouzla na chodbu a s povděkem zjistila, že zdejší Eldar zjevně nepovažují za nutné chránit obyvatele paláce ještě strážemi před jejich dveřmi. A nebo jsem toho akorát nebyla hodna, ať tak či onak, byla jsem za tu skutečnost vděčná, a rovněž i za to, že jsem cestou ke králově pracovně nenarazila na jedinou živou duši, která by se mohla podivovat, co v těch místech pohledávám.

Rozhodla jsem se to brát jako znamení, že má žádost bude vyslyšena, o čemž jsem vážně pochybovala, pokud bych to nechala na Artamirovi. Jednak se nezdálo, že by zrovna spěchal, aby to s králem probral, a pak jsem měla nepříjemný pocit, že by se dost důrazně vyslovil proti tomu a to jsem prostě nemínila riskovat.

Už už jsem natahovala ruku, abych s předstíranou sebedůvěrou zaklepala, když v tom jsem zachytila králův značně podrážděný hlas. „Jsem si dobře vědom toho, že to asi nebylo nejmoudřejší rozhodnutí, avšak pokud ta elleth hovoří pravdu a je skutečně Thranduilovou chotí, pak jsem přece nemohl jednat jinak, než jí zde nabídnout útočiště! Však se nepochybně brzy ukáže, zda je tou, za koho se vydává či nikoliv!“ pronesl téměř zlostně a já se nemohla nepodivit, že vůbec považuje za nutné své činy před někým ospravedlňovat.

A navíc svému pobočníkovi, jak jsem se dozvěděla hned vzápětí, když se dotyčný ellon ozval natolik nesouhlasným tónem, že to bylo vzhledem k jeho postavení až zarážející. „I kdyby byla vskutku princovou chotí, stejně to nic nemění na skutečnosti, že máme nyní daleko závažnější záležitosti k jednání, než jsou něčí vztahy! Ten svazek je beztak naprosto nepřijatelný a pokud král Oropher nějakým způsobem odhalil pravdu o jejím sprostém původu, pak se vůbec nedivím, že ji odmítl ve svém království déle strpět. Vždyť je to jasná urážka jeho rodu!“

„Též se mi to příliš nezamlouvalo, avšak jen díky tomu se nám přece konečně podařilo uzavřít spojenectví mezi našimi říšemi,“ namítl král na můj vkus značně chabě, což Artamir ocenil pohrdavým zasmáním.

„Ovšem, není lepšího spojenectví než toho, jež se vybuduje na základě odporného podvodu! Cožpak ani Vám nedochází, jaké zrady jsme se tím dopustili a jaké následky by to pro nás všechny mohlo mít?!“ zlobil se a já se zatajeným dechem čekala, jak na tohle Gil-galad odpoví.

Dal si s tím celkem načas a i pak byla jeho reakce překvapivě mírná, vůbec ne taková, jakou bych po tak příkré konfrontaci předpokládala. „Vždyť víš, jak mu na Thranduilovi záleží… že ho bere takřka jako svého syna. Je tedy tak zarážející, že ho chce vidět šťastného? Nikdo by přece neměl být sám.“

„Tohle však není naše starost! A pokud se již hodlal zaobírat nějakým sňatkem, pak to měl být v prvé řadě jeho vlastní! Valar ví, že se mu naskytlo více než dosti příležitostí a přesto se k tomu dosud neodhodlal, ačkoli je to jeho povinností! Stejně jako dát trůnu následníka!“ durdil se Artamir dál a já se nechápavě zamračila, naprosto zmatená jeho slovy.

O kom to tu nyní mluví? Vždyť jediný král široko daleko, o němž jsem věděla, že dosud nemá vlastní potomky, byl právě Gil-galad! A s tím přece Artamir zrovna hovořil. A nebo snad ne?

Co nejtišeji jsem se opřela o stěnu, mé nohy náhle podivně slabé, čím déle jsem o tom všem přemýšlela. Pokud ten ellon uvnitř není Gil-galad, kdo to tedy je a proč se za něj vydává?! Neboť podle hlasu jsem si byla naprosto jistá, že je to tentýž ellon, s nímž jsem prve jednala. A ještě více mne znepokojovalo, kde je v tom případě pravý Gil-galad a kdo všechno je do tohohle podvodu zapleten. Je možné, že padl a tahle šaráda je jen proto, aby nepřítel nevycítil svou příležitost a nezaútočil? A nebo byl snad odstraněn záměrně, aby si někdo jiný mohl usurpovat jeho moc?

Natolik jsem byla ponořená do svých konspiračních úvah, že jsem ani nepostřehla blížící se kroky a probralo mne až ostré cvaknutí kliky. Měla jsem pouze toliko času, abych stihla aspoň trochu poodstoupit ode dveří a nasadit výraz, o němž jsem doufala, že vyhlíží dostatečně nevinně. A který byl hned vzápětí podroben zkoumavému pohledu ellona, jehož jsem až doteď považovala za krále Lindonu.