3. kapitola

    „Je mi líto, že nesplňuji představu, jakou jste si o mně utvořil, avšak nebudu se omlouvat za to, jaká jsem,“ pronesla jsem co nejklidnějším hlasem, třebaže se mě ta poznámka samozřejmě trochu dotkla. Víc než jeho kritika mě však zamrzelo, že nejsem schopná najít společnou řeč s někým, ke komu má princ podle všeho dost blízko a kdo pro něj hodně znamená. „Znovu bych Vám chtěla poděkovat za Vaše vlídné přijetí, avšak já sem nepřijela, abych žebrala o útočiště, nýbrž abych Vám nabídla svou pomoc. Pokud Vám ovšem Vaše hrdost zbraňuje ji přijmout, pak se s Vaším dovolením vzdálím, neboť v takovém případě nemá smysl, abych zde déle setrvávala.“

„Chceš odjet? Úplně sama?“ zeptal se mě Gil-galad tónem, jako kdyby pochyboval o mém duševním zdraví, a já přisvědčila.

„Dokážu se o sebe postarat, pane,“ ujistila jsem ho, ačkoli jsem si nedělala iluze, že by mu zrovna tohle dělalo starosti.

„A kam hodláš jet?“ vyzvídal dál, nejspíš z nějakého pocitu povinnosti vůči Thranduilovi, jelikož nic v jeho dosavadním chování nenaznačovalo, že by ho nějak zvlášť zajímalo, co se mnou bude. A když jsem mu odvětila, že do Imladris, kupodivu mu to nebylo po chuti.

„Co si od toho slibuješ? Jak znám Elronda, tak ani on tě do své armády nepřijme, akorát tam budeš zbytečně vážit cestu a riskovat svůj pošetilý život!“ zhodnotil mé rozhodnutí briskně a já mu na to skoro odsekla, že do toho už mu vůbec nic není, ale raději jsem se opanovala.

„Smím odejít, pane?“ zopakovala jsem místo toho svou otázku a neochvějně jsem opětovala upřený pohled, kterým si mě přeměřoval.

„Bránit ti v tom nehodlám! Jen bych tě chtěl upozornit, že tvé počínání je nanejvýš nemoudré!“ neodpustil si další soud, ovšem tenhle jsem přešla lhostejným pokrčením rameny.

„Ne vždy je možné řídit se pouze rozumem,“ odvětila jsem, ovšem podle jeho výrazu se mi ho akorát podařilo utvrdit v přesvědčení, že to nemám v hlavě tak docela v pořádku. I když tohle mne zas až tolik netrápilo, z nějakého mně neznámého důvodu jsem prostě neměla s králi štěstí a má setkání s nimi končila zpravidla nevalně. Což ovšem mohly Valier předvídat, a tak jsem ani nepociťovala žádné výčitky, když jsem se krátce nato s králem stručně rozloučila a s úklonou jsem se odporoučela z místnosti.

Hned za dveřmi se mi poněkud ulevilo, avšak můj krok během cesty na nádvoří byl překvapivě těžký a jakmile jsem zahlédla do kápě zahalenou postavu poblíž Celebra, bezděčně jsem ještě zpomalila, přestože jsem si samozřejmě dobře uvědomovala, že té konfrontaci se nijak vyhnout nemůžu.

„Tak takhle plníš své sliby, Lothíriel?!“ otázala se mě Estë vyčítavě namísto pozdravu, sotva jsem došla až k ní. „Domnívala jsem se, že se tvému slovu dá věřit, ovšem zdá se, že tvá pýcha pro tebe znamená více než-li čest!“

„Kvůli tomu jsem přece neodešla! Jen nevidím důvod, proč zde setrvávat, když tu nemohu být nijak užitečná! A nebo Vy snad věříte, že tu coby králova schovanka něco zmůžu?“ ohradila jsem se bez zaváhání, protože jsem si dle svého soudu podobnou kritiku nezasloužila. Vždyť jsem se snažila, dokonce jsem Gil-galadovi sdělila, že mě posílají samotní Valar, jenže pro něj to naprosto nic neznamenalo. Tak co jsem si měla počít?

„A pročpak se tolik zdráháš přijmout jeho nabídku, Lothíriel? Cožpak jsme ti kdy řekli, že musíš vstoupit do Gil-galadovy armády? Že pouze tak naplníš svůj osud?“ opáčila Vala a její pronikavý zrak, kterým si mě prohlížela, mě takřka přiměl sklopit ten můj, ale odolala jsem, třebaže snadné to právě nebylo.

„Pokud jste nechtěli, abych se znovu stala bojovnicí, proč jste mi navrátili zrak a obdarovali mne novou výzbrojí? Nač to vše, jestli nesmím být ničím víc než obyčejnou elleth?! Jak by tohle mohl být můj osud?!“ nechápala jsem jejich záměr a podle toho, jak se Estë zatvářila, ji má prudká slova příliš nepotěšila.

„Obyčejnou elleth pravíš a přesto se mi pokoušíš namluvit, že ti jde jen o to být nějak užitečná?!“ osopila se na mě nedůtklivě. „Že to není tvá pýcha, která ti zbraňuje akceptovat nabízené?! Smířit se s myšlenkou, že tvé místo je někde docela jinde, než kterak sis to vysnila?!“

„Vše by bylo podstatně jednodušší, kdybyste mi prostě sdělili, co ode mě vlastně požadujete!“ odvětila jsem prudce, neboť jakkoli se mi její poznámka nezamlouvala, nemohla jsem popřít, že má do jisté míry pravdu. Ovšem mohl se mi někdo divit, že nejsem nadšená z představy hrát opět urozenou dámu, když jsem tolik toužila zapojit se konečně aktivně do boje, dělat to, k čemu jsem byla vycvičená? Vždyť jsem už tak dlouho předstírala, že jsem někým, kým ve skutečnosti nejsem a nikdy nebudu, a upřímně jsem byla vší tou falší již notně unavená.

A Estë mé myšlenky nejspíš vycítila, neboť mne konejšivě pohladila po hlavě a i její hlas, když znovu promluvila, byl podstatně laskavější než doposud. „Nikdo po tobě přece nepožaduje, abys potlačovala svou přirozenost, Lothíriel. Naopak, je to právě tahle tvá výjimečnost, která ti v budoucnu dobře poslouží. Však se o tom budeš moci přesvědčit sama, pokud k tomu ovšem máš dostatek odvahy...“