6. kapitola

    Komnaty, které mi služebné připravily, zatímco jsem procházela důkladnou očistou a úpravou zevnějšku, po níž jsem ve své roli královy schovanky působila aspoň o něco věrohodněji, byly menší a střídměji zařízené než ty, jež jsem dostala v Eryn Galen, což se ostatně dalo očekávat. Ale pro mě, přivyklou na spaní ve vojenských ubytovnách, to byl i tak až příliš velký přepych, než abych se v nich cítila pohodlně.

„Je vše ku Vaší spokojenosti, má paní?“ optal se Artamir, když mi dvojice ellith naservírovala jídlo na zdobně vyřezávaný stolek v rohu místnosti a s drobnou úklonou se opět vzdálila, a já ho ujistila, že ano, už jen proto, že jsem se nemohla dočkat, až budu konečně zase sama. A to navzdory nebezpečí, že se mě opět zmocní ona strašlivá trudomyslnost jako prve.

„To mne těší. A kdyby Vás snad později napadlo, čím by mohl být Váš pobyt zde učiněn příjemnějším či co by dokázalo zmírnit Váš zármutek, jen mi vzkažte, a pokud to bude jen trochu možné, bude Vám Vaše přání okamžitě splněno,“ pravil ještě úslužně, ale podle toho, jak se zatvářil, když jsem připustila, že něco takového by tu bylo, opravdu neočekával, že ho budu s nějakými požadavky obtěžovat, přinejmenším ne tak záhy.

„Ano, má paní?“ obrátil se znovu ke mně, neboť jsem ho zastihla již na odchodu, a v jeho hlase jsem zachytila náznak nevole nad mou nestoudností, s níž jsem si ho dovolila déle zdržovat.

„Mé zbraně…“ nemínila jsem se nechat jeho nepříjemným tónem odradit. „Musela jsem je odevzdat strážným u brány, ale ráda bych je měla u sebe. Myslíte, že byste to pro mě mohl zařídit?“ zeptala jsem se ho a upřímně jsem neočekávala, že by mi nevyhověl, o to větší bylo mé zklamání, když se Artamir zatvářil značně skepticky.

„Tohle budu muset nejprve probrat s Jeho Veličenstvem, ovšem nepředpokládám, že by měl pro takovou výstřednost nějaké zvláštní pochopení. Ostatně nač by Vám tu byly? Nyní jste přece pod královou ochranou a nebo snad pochybujete o schopnostech jeho mužů, že Vás podobná žádost vůbec napadla?“ opáčil s tak zjevnou nechutí, že mi bylo hned jasné, jaké mínění má o zbraních v rukou ellith. Nejspíš i proto jsem na jeho slova zareagovala dosti příkře.

„A Vy snad pochybujete o schopnostech jeho mužů, že Vám má žádost tolik vadí?! Král mne přece přijal ke svému dvoru, tudíž je zjevné, že mne nepovažuje za hrozbu! A nebo snad nedůvěřujete jeho soudu?!“ zaútočila jsem na něj, avšak on zachoval klid a pouze mi odměřeně zopakoval, že závisí pouze na Jeho Veličenstvu, zda mi vyjde vstříc, neboť v jeho kompetenci není, aby o něčem takovém rozhodnul bez jeho vědomí.

S tímhle se odporoučel, zato já ještě notnou chvíli probodávala podmračeným pohledem dveře, za nimiž zmizel, opět jednou rozpolcená mezi tím, co jsem chtěla, a tím, co se slušelo. A ne poprvé jsem si přála, abych byla natolik neznalá mravů, že bych se do podobného dilematu ani nedostala. Jenže i bez Erestorova a Elrondova poučení o etiketě mi bylo jasné, že to, co zvažuji, je naprosto nevhodné. A v mé současné situaci nejspíš i dost nemoudré, protože i bez toho jsem si zatím příliš králových sympatií nezískala a vážně jsem pochybovala, že to má žádost nějak zlepší.

Na druhou stranu to zase nemohlo být už o mnoho horší a mně se vyloženě protivilo mít své drahocenné zbraně tak daleko od sebe, navíc v rukou nějakého ellona, který by mohl klidně usoudit, že jsou pro pouhou elleth až příliš dobré, a zabrat si je pro sebe. A jelikož v tuhle chvíli byly v podstatně mým jediným majetkem, nemínila jsem se o ně nechat tak lehce připravit. Jistě, ještě jsem měla Celebra, avšak navzdory Artamirovu ujištění jsem se nedokázala zbavit pocitu, že zbraně se mi tu budou ještě dost hodit. A nebo jsem už byla poněkud paranoidní, ostatně po Gelmirově svědomité péči, kterou mi s Oropherovým požehnáním poskytnul, by se ani nebylo co divit. A já si opět nepřála nic víc, než se vrátit do paláce, už jen abych dokázala těm dvěma, že nejsem tak bezbranná, jak se domnívali.

Jenže jsem nyní měla jiné poslání, třebaže nejspíš nebylo v mých silách ho uskutečnit, a navíc jsem si ani nebyla jistá, zda bych Gelmira dokázala zabít, navzdory všemu, co mi provedl. Koneckonců jednal přece na králův přímý rozkaz a ačkoli se nezdálo, že by mu to bylo zas až tolik proti mysli, pořád by to znamenalo napadnout neozbrojeného Eldu a to jsem prostě neměla ve zvyku.

„Do Mordoru s tím vším!“ ucedila jsem mezi zuby, naštvaná sama na sebe.

To pro svou slabost, jež mi nedovolovala se pomstít těm, kteří mi neváhali tolik ublížit. Nakonec bylo nejspíš jen dobře, že jsem byla nucena setrvat v Lindonu, když bych se v Eryn Galen beztak na nic kloudného nezmohla. Chtěla jsem věřit, že aspoň Orophera, tu odpornou zrůdu, bych dokázala sprovodit z povrchu Ardy, aby už nikdy nemohl nikomu uškodit, ale kdoví, jak by naše střetnutí vlastně dopadlo.

Jednak nebylo vůbec jisté, zda bych se dostala až k němu, vzhledem ke všem těm strážím, které ho chránily, a pak… zabít krále a k tomu otce toho, jehož jsem tolik milovala? Vždyť byl de facto mou rodinou a mně se příčila už jen pouhá představa, že bych měla mít na rukou jeho krev. Především proto, že jsem měla strach, jak by na mě můj princ potom nahlížel. Ještě stále bych byla jeho bojovnicí? A nebo jenom odpornou vražedkyní?