5. kapitola

    Byla to skutečně jen obyčejná náhoda? A nebo se Thranduil Gil-galadovi se vším svěřil, když probírali náš sňatek? Byl by opravdu schopný vyzradit něco natolik důvěrného, třebaže někomu, koho považoval za svého dobrého přítele? Vážně by mi tohle provedl?

„Nu, věřím, že tímhle můžeme celou tu záležitost považovat prozatím za vyřízenou. A nebo máš snad ještě něco dalšího na srdci?“ přerušil král rázně mé rozjímání a já, jelikož jsem prostě potřebovala znát pravdu, jsem se ho bez dlouhých okolků zeptala, co všechno mu princ o mně vlastně řekl.

Očekávala jsem leccos, ponejvíce podrážděnou poznámku, proč ho s takovým nesmyslem vůbec obtěžuji, ale jeho reakce mě zaskočila. Neboť pokud mne zrak nešálil, tak jsem v jeho tváři na okamžik zachytila náznak nejistoty, ba dokonce obav, které jsem si nedokázala vysvětlit. Byl to však jen kratičký záchvěv, než se opět proměnila v neproniknutelnou masku, a já začala pochybovat, zda se mi to pouze nezdálo.

„Copak na tom nyní záleží?!“ opáčil král přezíravě, možná s až přílišnou arogancí, jako kdyby chtěl rychle odčinit ono předchozí zaváhání. „Tvá minulost zůstala v Eryn Galen! Nyní jsi někým jiným, tak hleď, nechť na to nezapomeneš, Arwen!“

„Budu toho pamětliva, můj pane,“ ujistila jsem ho, stále poněkud rozechvělá, jinak bych se musela nad ironií svého nového jména snad i ušklíbnout. Arwen… urozená dívka… A přitom jsem nebyla ani jedno.

Vždyť jsem byla matkou… chotí… obyčejného původu a s minulostí, na niž se nedalo zapomenout… a jizvami, které nikdy nezmizí. A přesto jsem měla ostatní přesvědčit, že nic z toho se neudálo… že jsem jen mladou elleth, jež právě ztratila svého otce. Pravda… aspoň tohle jsem předstírat nemusela, třebaže toho svého jsem ztratila už dávno… a to ještě předtím, než si vzal život… Ale to ostatní? Copak mi nikdy nebude dovoleno být sama sebou? Mám snad prožít celý svůj život ve lži a přetvářce?

Jen mlhavě jsem zaznamenala, že k sobě král povolal svého pobočníka, právě toho, který si mě mezitím stihnul tolik oblíbit, aby mne představil coby svou chráněnku a dal mu náležité instrukce, kterak o mě má být postaráno. Z Artamirova výrazu bylo patrné, že se mu to dvakrát nezamlouvá, avšak jak se slušelo, zdržel se jakýchkoli námitek a přislíbil vše neprodleně zařídit.

Přesto nemůžu říct, že bych ho následovala s klidným srdcem, a to přestože se jeho způsobům nedalo zhola nic vytknout. Snad jen nedostatek úcty v jeho hlase, který jsem mu ale rozhodně nemínila zazlívat, neboť jsem chápala, jak obtížně se mu musí předstírat, že mě skutečně považuje za urozenou dámu, když jsem vyhlížela jako cokoli jiného než právě ta.

„Bude si má paní přát nejprve pojíst či připravit koupel?“ otázal se, jakmile jsme vyšli z královy pracovny, nejspíš proto, aby věděl, kam mě má vlastně zavést. Ačkoli kdyby to mělo být výhradně na něm, nepochybovala jsem, že bych skončila nejspíš v nějaké temné kobce, nebo přinejmenším za branami paláce.

„Poprosila bych tu koupel,“ uvědomovala jsem si až přespříliš dobře, jak nutně ji potřebuji, když jsem strávila tolik dní na cestě. Ovšem podle toho, jak se Artamir zakabonil, jsem se mu tím stejně nezavděčila.

„Odpusťte mi mou smělost, má paní, avšak dovolil bych si Vám navrhnout, abyste poněkud změnila způsob svého vyjadřování. Neboť urozená dáma se jen málokdy sníží k prosbám… rozhodně ne vůči někomu, kdo je nižšího postavení než-li ona.“

„Myslím, že oba dva dobře víme, jaké je doopravdy mé postavení,“ odtušila jsem suše, neboť jsem doufala, že upřímností bych si tohoto ellona mohla spíše naklonit, jenže na něj ani tohle nezapůsobilo.

„Mám tomu rozumět tak, že snad zpochybňujete slova Jeho Veličenstva?“ otázal se, jeho hlas natolik plný nesouhlasu, že jsem se raději rozhodla své zjevně marné snahy zanechat.

„Samozřejmě že nikoliv. Pouze jsem poukázala na skutečnost, že jsem zde jen díky králově velkorysosti, s níž mě ke svému dvoru přijal,“ pospíšila jsem si napravit své předchozí pochybení.

„Jeho Veličenstvo vždy dokázalo náležitě ocenit věrné služby svých poddaných a s Vaším otcem byl nepochybně velmi spokojen, když se ho rozhodl odměnit panstvím a titulem. A jsem si jist, že jeho ztráta ho hluboce zarmoutila, jako ostatně nás všechny, má paní,“ pravil a já nemohla neobdivovat, jak rychle se s tou novou situací zvládl vypořádat.

Na rozdíl ode mě, neboť já se zmohla sotva na chabé poděkování za projevenou soustrast, mé myšlenky opět u otce a našeho posledního rozhovoru, jenž předcházel jeho neblahému konci. A ne prvně – a zcela jistě ne naposledy - jsem si přála, abych konečně prošla zkouškou, kterou jsem si sama stanovila, totiž získat uznání coby voják, díky čemuž bych mohla považovat svůj slib otci jednou provždy za splněný a dojít tak aspoň v tomhle ohledu klidu. Jenže jak jsem toho měla docílit, když jsem nebyla přijata do armády a navíc mě sužovaly obavy, zda vůbec dokážu znovu napnout luk a oprostit se přitom od strašlivých vzpomínek na Amrasův skon?

Zapomenout… To mi král radil… Nechat minulost pohřbenou… Ale jak jsem to měla provést, když mě po celou tu dobu pronásleduje, ať se hnu kamkoli? Všechno to, co se událo doma… v Lórienu… v Eryn Galen… Někdy se mi zdálo, že je toho už tolik, že mě to snad docela zadusí… tak těžké se mi zdálo mé srdce a tíživá má mysl. A nyní jsem měla zapomenout i na svého prince a našeho malého Legolase?

I kdyby něco tak nesplnitelného šlo provést, stejně bych to odmítla udělat. Vždyť vzpomínky na ně byly to jediné, co mi ještě zbylo… jediné, co mě tu dosud drželo… A pokud bych měla přijít i o ty, jaký smysl by můj život ještě měl?