2. kapitola

    „Stůj!“ nařídil mi Gil-galad prostě a já bez zaváhání uposlechla, jeho hlas až příliš autoritativní, než abych se zachovala jinak. Stejně jako když mi nakázal, abych se vrátila na své místo, což jsem mu lehce zdráhavě vyplnila, v bláhové naději, že si to možná ještě rozmyslel a mou žádost přece jen zváží. Jenže sotva promluvil, bylo mi okamžitě jasné, že kvůli tomu si mě zpátky nezavolal.

„Kam si myslíš, že jdeš?! Pokud vím, tak jsem tě ještě nepropustil! A dokud mi nedáš nějaké odpovědi, ani to nemám v úmyslu, rozumíš?!“ obořil se na mě nevlídně, jeho tón nesmlouvavý a plný nevole, až jsem se divila, proč se mnou ztrácí čas, když ho to zjevně tak obtěžuje.

„Odpusťte, pane, domnívala jsem se, že je mé slyšení již u konce...“ sdělila jsem mu s náznakem vzdoru, který ho podle všeho zaujal, neboť přistoupil blíž, a uchopil mne za bradu, aby se mi mohl zkoumavě zahledět do očí.

„Hleďme... už začínám chápat, co na tobě Thranduila zaujalo...“ prohodil, spíše jen pro sebe, ale zda ho to zjištění potěšilo nebo rozladilo, to se mi odhalit nepodařilo, jeho tvář pro jednou přiliš nečitelná. „Kdy jsi dorazila a jaký máš s sebou doprovod? A kdo všechno v Eryn Galen ví, že jsi tady?“ otázal se mě vzápětí o něco mírněji a k mé úlevě mě pustil, ovšem jeho upřený pohled mne i pak držel spolehlivě na místě.

„Nikdo. A také by to tak prozatím mělo zůstat...“ pravila jsem, třebaže mi srdce krvácelo, že musím tak necitelná slova vůbec vyřknout. Jenže jsem měla své úkoly... a závazek, že se je přinejmenším pokusím splnit. Zajímalo přitom někoho, co bych si přála já sama? Záleželo vůbec na mně?

„Rozumím tomu dobře, že s sebou nemáš žádný doprovod?“ odtušil král a já mu to potvrdila, třebaže jsem si v tu chvíli samozřejmě nemohla nevzpomenout na Lindira... a upřímně jsem doufala, že se Estë nemýlila a on je opravdu mimo jakékoli nebezpečí. Nikdy bych si neodpustila, kdyby měl za svou laskavost zaplatit životem...

„Dostat se bez úhony z Eryn Galen až sem, to už vyžaduje poměrně velkou dávku štěstí,“ konstatoval Gil-galad. „A též lehkovážnosti! Vždyť Imladris se nachází podstatně blíže a jsem si jist, že Elrond by tě přijal s otevřenou náručí!“

„Nejspíše ano... avšak Valar mi dali znamení, že mám jet sem... A já tak učinila...“ neviděla jsem důvod, proč to tajit, ovšem mé přiznání ho přimělo se pouze skepticky ušklíbnout.

„Nu ovšem, Valar!“ zopakoval po mně posměšně. „Předpokládám, že to od nich máš ten pošetilý nápad vstoupit do mé armády! V takovém případě jsi sem však vážila cestu zbytečně, neboť to se prostě nestane! Avšak jsem ochotný ti tu z ohledu na Thranduila poskytnout dočasné útočiště. Koneckonců jsi teď mou příbuznou, tudíž by se dalo říct, že je to dokonce i mou povinností,“ dodal ještě, ale jeho lehce pohrdavý tón ve mně akorát vzedmul vlnu hněvu než vděčnosti.

„Nic od Vás nežádám! A pokud by to bylo pouze na mně, tak věřte, že bych sem nikdy nezamířila! Avšak učinila jsem slib výměnou za jistou laskavost! A já své slovo držím!“ prohlásila jsem rezolutně k jeho zjevné nevoli.

„To je sice úctyhodné pro ellona, nicméně přednostmi ellith by měly být zejména poslušnost a pokora! A pokud tu budeš chtít zůstat coby má chráněnka, tak se jim musíš hodně rychle naučit!“ oznámil mi důrazně a já bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem v tu chvíli neměla chuť ho poslat do Mordoru, jenže jsem měla svou hrdost... a ta mi bránila se tak snadno vzdát.

„Již jsem v minulosti sloužila jako voják, pane, tudíž mi poslušnost není cizí. Přesto bych si troufla namítnout, že ve Vaší armádě bych Vám byla užitečnější než jako Vaše schovanka, jakkoli samozřejmě oceňuji Vaši laskavou nabídku,“ pokusila jsem se ještě navzdory svým pochybám změnit jeho názor, protože mě vyhlídka na to, že bych měla dál hrát urozenou dámu, tentokrát navíc pod jeho kritickým dohledem, lákala ještě podstatně méně než představa, že bych se musela znovu chopit luku.

Jenže to by Gil-galad musel nejdřív vzít má slova vůbec v potaz a ne je pochopit jako nějakou nemístnou provokaci, která zjevně ještě prohloubila jeho nelibost vůči mně. „Jak by mi někdo jako ty mohl být prospěšný?!“ opáčil podrážděně. „Leda bys svou nezkušeností ohrozila mé muže a ještě snížila vážnost mých jednotek, kdyby se snad nepříteli doneslo, že v jejich řadách slouží elleth! Navíc jsem si zcela jistý, že by tvůj choť s něčím podobným nesouhlasil!“

Po tomhle jsem měla nejspíš pokorně sklonit hlavu a bez dalších námitek přijmout jeho pohostinství, přinejmenším podle toho, jak se na mě díval, tak něco podobného očekával, avšak jeho kritika se mě až příliš dotkla, než abych si ji nechala líbit.

„Právě během své služby v armádě jsem se s princem seznámila a jsem si celkem jistá, že nebýt toho, nikdy bychom se nedali dohromady! Pane!“ téměř jsem mu odsekla, ovšem jeho výraz prozrazoval, že tím jsem jeho názor na sebe nijak zvlášť nevylepšila.

Což mi ostatně hned vzápětí potvrdila i jeho slova. „Nu, čím blíže tě poznávám, tím více nabývám přesvědčení, že by to nebyla zas až taková škoda!“ utrousil kriticky a já si pomyslela, že Valier značně přestřelily, když právě mě vyslaly do Lindonu na diplomatickou misi.

Neboť zatím se zdálo, že nejsem s to se domluvit ani s jedním svého druhu, byť vysoce postaveným, jak se pak dalo očekávat, že uspěji při jednání s někým z pro mě docela neznámého lidského rodu?