1. kapitola

    Nebyla jsem si tak docela jistá, jak se u krále uvést, ale rozhodně se mi nechtělo mou situaci probírat s jeho pobočníkem, a tak když se mne zeptal, kdo jsem a v jaké záležitosti si přeji s Jeho Veličenstvem hovořit, odvětila jsem, ať mu prostě jen řekne, že jsem jeho neteř Lothíriel a má věc nesnese odkladu.

Samozřejmě bych byla raději, kdybych se po té dlouhé cestě mohla nejprve osvěžit a převléct do čistého ošacení, ale takový luxus mi naneštěstí nebyl dopřán, neboť jsem v Lindonu neznala zhola nikoho a pak, jediné moje oblečení bylo to, které jsem měla na sobě. To mne ale v tu chvíli trápilo podstatně méně než obavy, zda mě král vůbec bude ochoten přijmout a s jakou u něj pochodím. Neboť jsem upřímně netušila, co si počnu, pokud mou prosbu nevyslyší.

Zatím se však zdálo, že ho má žádost zaujala natolik, že mne bez dlouhých okolků nechal uvést do své pracovny, a já si v ten moment nemohla nevzpomenout, jak jsem před nějakým časem podobně postávala před lordem Elrondem. Ten však na rozdíl od Gil-galada působil podstatně přístupnějším dojmem, zatímco král si mne přeměřoval zkoumavým pohledem, jako kdyby se stále nedokázal rozhodnout, zda si mě vyslechnout a nebo rovnou vykázat.

„Přiznávám, že tohle setkání je pro mne poněkud překvapivé...“ sdělil mi namísto pozdravu a ledabyle mávnul rukou směrem k židlím rozestavěným okolo velkého oválného stolu, ale jelikož on zůstal stát, ani já se neposadila. „Doufám, že si nehodláš stěžovat na svůj svazek s Thranduilem? Neboť vaše případné neshody vážně nemíním řešit.“

„To mne sem nepřivádí, pane, ale dovolte, abych Vám dodatečně poděkovala, že jste nám ten sňatek vůbec umožnil. Bylo to od vás opravdu více než velkorysé,“ pravila jsem, hlavu pokorně skloněnou, jak se slušelo na vojáka.

„Pak mi tedy pověz, proč jsi tady. Přihodilo se snad něco Thranduilovi?“ přešel král má slova díků bez povšimnutí, náznak obav zcela zřetelný v jeho hlase, což v mých očích aspoň trochu zmírnilo jeho přezíravé chování vůči mně. Nicméně i tak mi bylo naprosto jasné, že co udělal, bylo pro prince, pro jeho štěstí, kdežto já mu byla zcela lhostejná, nejspíš i příliš bezvýznamná, než aby mě skutečně vzal na vědomí.

„Ne pokud je mi známo,“ odvětila jsem vyhýbavě, najednou bezradná, jak postupovat dále.

Neboť Gil-galad, ač tmavooký a tmavovlasý podobně jako Elrond, nemohl být jinak odlišnější než ten vřelý starostlivý ellon, kterého jsem stačila zpoznat, a já se začínala vážně obávat, že mé přání bude považovat přinejmenším za směšné, ne-li rovnou troufalé. Ale vyslovit jsem ho stejně hodlala, přece jen jsem to Estë slíbila, akorát jsem nebyla vůbec přesvědčená o tom, že mohu být v jeho armádě k užitku, ne dokud nepřekonám své trauma z lukostřelby.

„Dobrá, tak co chceš?!“ vybídl mne král lehce netrpělivě, viditelně rozladěný mým otálením. „Nejprve tvrdíš, že je to naléhavé, a přesto nyní, když jsem se ti rozhodl dopřát sluchu, tak mlčíš! Změnila jsi snad mezitím názor? Neboť pokud ano, tak přestaň laskavě déle marnit můj drahocenný čas!“ osopil se na mne nevlídně a já si v duchu povzdechla, protože tohle opravdu nebyl slibný začátek.

„Odpusťte, pane, neměla jsem v úmyslu Vás nahněvat,“ omlouvala jsem se spěšně, avšak pokory v tom bylo nejspíš pramálo, neboť jsem se neudržela, abych zároveň hrdě nepozvedla hlavu a nepodívala se králi zpříma do očí. „Nepříznivé okolnosti mne však donutily opustit Eryn Galen a jelikož v současné době je naprosto vyloučené, abych se tam navrátila, chtěla bych Vám nabídnout své služby. Coby voják,“ dodala jsem ještě pro pořádek, kdyby mu to náhodou z mého oděvu nebylo zřejmé.

Zbraně jsem naneštěstí musela odložit už před vstupem do paláce, i když tón, jakým mi to bylo nakázáno, naznačoval silné pochybnosti, zda bych vůbec byla schopná krále nějak ohrozit. Některé věci se prostě nemění a je přitom zcela lhostejno, kde se jeden nachází, což mi ostatně vzápětí potvrdil i Gil-galadův skeptický výraz.

„Voják?“ zopakoval po mně nedůvěřivě a já se ani nemusela ptát, abych pochopila, že tuhle maličkost mu princ s lordem Elrondem během jejich jednání jaksi opomněli sdělit. „Proč mi raději nepovíš, co se v Eryn Galen přihodilo? A netvrď mi, že tě Thranduil zavrhnul, neboť takovému nesmyslu neuvěřím! Na to až příliš usilovat o svazek s tebou, než aby ho pak jen tak zahodil!“

„S Vaším dovolením bych si tohle raději nechala pro sebe, pane...“ zamumlala jsem zahanbeně, ačkoli jsem se samozřejmě neměla za co stydět. Ale přišlo mi ponižující, že jsem se nechala tak snadno vyhnat... a rozhodně to nehovořilo v můj prospěch, co se týkalo mých schopností coby bojovnice. Neboť jsem se opět nedokázala ubránit... a přesto mám tu drzost žádat o místo v králově armádě?

„Tohle byla chyba... odpusťte...“ hlesla jsem nešťastně, slzy k mé hrůze na krajíčku, a i proto jsem si bez dalšího slova pospíšila ke dveřím, než se před tím přísným králem znemožním ještě víc.

Jenže on mne k mé smůle nemínil nechat tak lehce vyváznout.