10. kapitola

    Jisté vodítko k odhalení Gil-galadovy minulosti nabízela jeho zjevná averze vůči vojákům a předchozí slova, že již znovu nedopustí, aby některý z nich řídil jeho život. Avšak ani s tímhle mě nenapadlo nic závažnějšího, než že ho král Fingon dal kvůli jeho bezpečí až přespříliš hlídat a nejspíš i trénink, který podstoupil, byl tvrdší, než by bylo zapotřebí, což zjevně zanechalo hluboké šrámy na jeho překvapivě citlivé duši.

Není pak divu, že mu Thranduil přirostl k srdci, když s Oropherem de facto procházel něčím obdobným. Dle mého soudu se s tím však princ dokázal vypořádat podstatně lépe než Gil-galad. Možná je ta pověst o jeho chrabrosti a neohroženosti pouhým výmyslem k odstrašení nepřátel a ačkoli já byla ta poslední, která by měla právo ho soudit, stejně jsem se neubránila jistému zklamání.

Bylo stejně smutné, kolik škody na nás naši otcové napáchali, ať už ve jménu lásky či slepě hnáni svou ctižádostí a touhou každého ovládat… „Neměl jste to lehké, že? Myslím s Vaším otcem…“ překvapila jsem sama sebe, když jsem tu domněnku vyřkla nahlas. „Muselo být náročné být jediným synem krále Fingona a přivyknout skutečnosti, že jednou zaujmete jeho místo a všechna ta odpovědnost bude spočívat na Vašich bedrech…“ pokračovala jsem dál, neboť jsem chtěla, aby král věděl, že chápu jeho úděl a že se přede mnou nemusí za svou zranitelnost stydět, ovšem namísto toho ho má slova akorát popudila.

„Ty nemáš tu nejmenší představu, čím jsem si prošel! Nikdo nemá!“ procedil skrz zaťaté zuby a v jeho tváři se zračila syrová bolest, která mne zaskočila ještě víc než jeho takřka nenávistný tón. „Jeho někdejší rozhodnutí nenávratně zničilo několik životů a já jen doufám, že ho za to trýzní pocit viny, ať už je kdekoli! Ovšem vážně o tom pochybuji, neboť takoví, jako jen on, si pochybení nikdy nepřipouští!“

„A není právě tohle snad údělem panovníků? Činit nesnadná rozhodnutí ve jménu vyšších zájmů, bez ohledu na to, kterak o tom oni sami smýšlejí?“ otázala jsem se ho a přitom jsem si říkala, že kdyby nepřítel jen tušil, jak vnitřně rozervaným ellonem Gil-galad ve skutečnosti je, nejspíš by příliš dlouho s útokem na Lindon neotálel.

A já se nemohla nepodivovat, kdo vlastně stál za všemi těmi hrdinskými činy, kterými se proslavil. Neboť bylo čím dál méně uvěřitelné, že by je zvládl vykonat on sám a muži pod jeho zkušeným vedením, když měl co dělat, aby ho zcela nepřemohli démoni z jeho minulosti, a svými vojáky nepokrytě pohrdal.

„Možná,“ nevyvracel mi to Gil-galad. „Ovšem ono záleží především na tom, jaké zájmy ten panovník chrání a čeho všeho je schopen pro jejich uskutečnění!“

„A čeho tak hrozného se Váš otec dopustil?“ zkusila jsem se zeptat přímo, třebaže odpověď jsem samozřejmě neočekávala a král mne aspoň v tomhle ohledu nezklamal.

„Být tebou, starám se raději o sebe! Myslím, že tvůj život je již takhle dost složitý, i bez toho, aby ses vměšovala do cizích záležitostí!“ odkázal mne důrazně do patřičných mezí a já pokorně sklonila hlavu.

„Ovšem, můj pane,“ přitakala jsem, ale má zvědavost se přirozeně tak snadno uspat nedala. A já si umínila, že se přece jen pokusím zjistit, co se mezi těma dvěma přihodilo, že mu to Gil-galad nemůže ani po tolika yénech odpustit…

„Až budu opět hovořit s Artamirem, pověřím ho, aby se postaral, že dostaneš své věci zpět,“ přislíbil mi, zatímco já dumala, jak odhalit jeho tajemství.

Trochu mi to připadalo jako zrada, ale konejšila jsem své svědomí tím, že to přece nechci zjistit, abych to použila proti němu, pouze jsem si přála mu lépe porozumět. A zároveň jsem si nemohla neklást otázku, zda Thranduil zná o jeho minulosti celou pravdu. Cosi mi říkalo, že ne, zato u Elronda jsem si tím tak jistá nebyla. Přece jen strávil celkem dlouhou dobu v jeho službách, navíc byl jeho důvěrníkem, bylo proto nasnadě, že ho zná podstatně lépe než kdokoli jiný…

„Ostatně před chvílí jsme právě o tobě hovořili,“ pokračoval král a já mu okamžitě věnovala svou plnou pozornost, neboť tohle se mi nechtělo ani trochu líbit. A oprávněně… „Shodli jsme se na tom, že je více než vhodné, abys měla svou dvorní dámu a vlastní komornou, jak to přísluší tvému novému postavení. Jsem si jist, že pro ten účel vybere Artamir nějaké vhodné ellith. A doufejme, že co nejdříve, abys tu tak opuštěná nebloudila po paláci…“ dodal na závěr a potvrdil mi tak mé podezření, že mu jde spíše o to mít mě pod kontrolou než o dodržení etikety, čemuž se ani nebylo příliš co divit. Na jeho místě bych také zůstávala obezřetná, obzvláště v těchto nebezpečných časech. Jistě, i pro mě by bylo takhle leccos jednodušší, ovšem po zkušenostech s Indis bych byla mnohem raději odkázána sama na sebe, než mít neustále za zády královu přisluhovačku, která mu bude jistě horlivě hlásit veškerá má pochybení a navíc mne bude svou přítomností značně omezovat a tím ztěžovat splnění mého úkolu.

„Tohle od Vás přece nemůžu žádat, můj pane, již takhle jste byl ke mně více než laskavý…“ pospíšila jsem si mu to vymluvit, avšak nesmlouvavý pohled, který na mne upřel, mě opět rychle umlčel.

„Trvám na tom,“ prohlásil rezolutně a mně tak nezbylo, než se jeho vůli podvolit.