4. kapitola

    Cesta zpět se mi zdála téměř nekonečná a nejednou jsem měla sto chutí se obrátit a zbaběle prchnout, než abych se u krále doprošovala nějakých laskavostí, o které jsem navíc vůbec nestála. Jenže jsem dala své slovo a pokud ode mě Valar vskutku požadovali něco tak naprosto nesmyslného, mohla jsem snad odmítnout, jakkoli proti mysli mi to bylo?

Ostatně ani Gil-galadův pobočník se nezdál být z mého návratu nijak nadšený. „Copak tu pohledáváš, elleth? Nebudeš mi, doufám, tvrdit, že opět přicházíš v nějaké naléhavé záležitosti?“

Přešla jsem tu kousavou poznámku bez povšimnutí a místo toho jsem znovu požádala o slyšení, na což se ten ellon zatvářil ještě kyseleji. „Uvědomuješ si, že Jeho Veličenstvo nemá času nazbyt?! Natožpak na nějaké malicherné ženské libůstky?!“

„Však ho také nehodlám zdržovat dlouho. Jen bych mu chtěla sdělit, že s vděčností přijímám jeho nabídku, toť vše,“ odvětila jsem co nejklidněji a z celé duše nenáviděla tu přetvářku a situaci, v níž jsem se ocitla. „A nebo byste mu to možná mohl vyřídit Vy sám…?“ navrhla jsem, neboť bych mu tu čest velice ochotně přenechala, jen kdyby s tím byl svolný. Což ovšem k mé smůle nebyl.

„Přeptám se, zda tě ještě přijme,“ oznámil mi stroze a když zmizel za dveřmi Gil-galadovy pracovny, snažně jsem si přála, aby mě král odmítnul, a já tak byla svého závazku zproštěna, volná jet si, kam se mi zamane. Jenže on se mi naneštěstí rozhodl kupodivu vyhovět a když jsem se krátce nato octla opět před ním, cítila jsem se ještě rozpačitěji než prve.

„Znamená tvůj návrat, že jsi přišla k rozumu a změnila ohledně svého odjezdu názor?“ optal se mě odměřeně a já mlčky přisvědčila, jelikož jsem si byla naprosto jistá, že kdybych promluvila, v mém hlase by bylo jen pramálo pokory, kterou ode mě tak očekával.

„Výborně, pověřím Artamira, aby nechal vše potřebné zařídit. Počínaje důkladnou koupelí a novým, vhodnějším ošacením…“ prohodil s nádechem znechucení nad mým pro něj nepřijatelným zevnějškem a já se opět raději zdržela jakékoli reakce, pokud se tedy ode mě vůbec nějaká očekávala. Neboť kdoví, co by na tohle měla říct urozená dáma, když by se v prvé řadě měla podobného poklesku zcela vystříhat.

„Předtím jsi pravila, že bys chtěla svou přítomnost zde udržet v tajnosti…“ pokračoval král, kterého nedostatek odezvy z mé strany zjevně netrápil. „… obávám se však, že u dvora je něco takového takřka vyloučeno a pokud bychom se o to přesto pokoušeli, tím spíše bychom k tobě přitáhli nevítanou pozornost. Proto bude lepší, když tě rovnou představím coby svou chráněnku… dceru starého přítele, jenž padl v boji a zanechal tě dočista samotnou a bez prostředků.“

„Pokud si to tak přejete, můj pane,“ rozhodla jsem se věřit jeho úsudku, třebaže nadšená jsem z toho nijak zvlášť nebyla. Neboť tahle pozice byla až příliš svazující, nutící mě podřídit se pravidlům etikety a striktně je dodržovat, když budu všem na očích. A byla jsem si jistá, že se najde dost těch, kteří by dychtivě podali králi hlášení o jakémkoli mém byť jen sebemenším selhání.

Bylo to stejně zarážející, jak odlišný byl Gil-galad při osobním jednání oproti mé představě, kterou jsem si o něm utvořila. Jelikož z jeho chování, když pomáhal domluvit sňatek mezi mnou a Thranduilem, jsem nabyla dojmu, že na podobných malichernostech nelpí, že mu jde v prvé řadě o blaho a bezpečí ostatních… a zatím to byl takový škrobený pedant, jenž si v ničem nezadal s Erestorem! Ale což, své slovo jsem dala a bylo příliš pozdě ho vzít zpět… ostatně již jsem si prošla horšími zkouškami, než jaká mě očekávala. Navíc jsem mohla doufat, že tahle válka brzy skončí a s ní i můj nedobrovolný pobyt na králově dvoře. To bylo to jediné, k čemu jsem upínala své naděje… že tuhle bouři všichni ve zdraví přečkáme… a co nevidět se opět shledáme…

„Jsi s tím srozuměna?“ probral mě z mých myšlenek Gil-galadův hlas a podle toho, jak důrazně zněl, mi tu otázku zřejmě nekladl poprvé.

„Odpusťte, můj pane…“ hlesla jsem mírně provinile. „Jen jsem musela myslet na prince… dělám si starosti, zda je v pořádku…“ přiznala jsem a mylně očekávala aspoň trochu pochopení. Jenže na to nebyl zjevně král v tom správném rozpoložení.

„Raději se soustřeď na sebe, neboť pro něj nyní stejně nemůžeš nic udělat!“ odvětil tvrdě, takřka bezcitně, a já neochotně přisvědčila. „Hlavně si pamatuj, že se odteď jmenuješ Arwen a až donedávna jsi žila nedaleko Forlondu se svým otcem Hadorem, jenž kdysi býval jedním z mých velitelů. Pak však vaše panství napadli Orkové a do základů ho vypálili. A on padl při jeho obraně. To by mělo k ukojení zvědavosti všetečných jedinců postačit!“ prohodil s despektem namířeným proti všem takovým, ovšem já ho skoro ani nevnímala, natolik jsem byla v šoku z jeho slov.

To proto, že se jeho smyšlený příběh až znepokojivě podobal mé minulosti…