8. kapitola

    Pokorně jsem sklonila hlavu a v souladu s etiketou čekala, až mě ten ellon sám osloví, třebaže mě jazyk vyloženě svrběl touhou se ho zeptat, kdo doopravdy je a co se stalo s pravým Gil-galadem.

„Lothíriel…“ pronesl po době, jež se mi zdála přímo nekonečná, obzvláště když jsem musela neustále potlačovat své nutkání vzhlédnout, abych zjistila, jak se na mou nečekanou přítomnost před svou pracovnou tváří.

„Odpusťte, Vaše Veličenstvo, avšak mé jméno je Arwen,“ opravila jsem ho mírně, zatímco jsem v duchu pokračovala: A jaké je to Vaše?! Ovšem nahlas jsem tu palčivou otázku samozřejmě nevyslovila, i proto, že jakmile Artamir zachytil, že se na chodbě děje cosi podezřelého, pospíšil si k nám a zkoumavý pohled plný nevole, jenž na mě upřel, mne opět utvrdil v přesvědčení, že my dva si jen těžko kdy porozumíme.

„Co ta tu pohledává?!“ zeptal se Gil-galada – pokud to tedy byl skutečně on! – nedůtklivým tónem, jako kdyby to byla jen jeho vina, že jsem se tam objevila.

„Odpusťte, že Vás opět vyrušuji, můj pane, avšak chtěla jsem Vás ještě o něco poprosit,“ spustila jsem, oči v tu chvíli upřené výhradně na krále, jako kdyby tam jeho pobočník vůbec nebyl.

„Hovoř!“ vybídl mne Gil-galad a podle toho, jak zevrubně si mě prohlížel, tak se stále snažil odhadnout, kolik jsem toho asi mohla zaslechnout.

Rozhodla jsem se nepředstírat, že jsem si toho nepovšimla, a místo toho jsem vysekla celkem povedené pukrle a s ostýchavým pousmáním jsem se ho otázala, zda již shledává můj zevnějšek o něco přijatelnějším.

„Cože?“ zatvářil se nejprve dost zaskočeně, než poněkud nepřítomně přisvědčil. „Ach ano, vyhlížíš překvapivě půvabně. Ženské šaty ti sluší podstatně lépe než-li uniforma.“

„Děkuji Vám, můj pane,“ ocenila jsem jeho slova dalším falešným pousmáním. „A předem se omlouvám za svou žádost, obzvláště když vím, jak na tuhle záležitost nahlížíte. Ovšem nemohu jinak, než Vás snažně poprosit, zda byste svolil, abych měla svou výstroj opět u sebe… a to včetně mých zbraní,“ spustila jsem rovnou, abych rozptýlila jejich podezření, že jsem snad zaslechlo něco, co jsem neměla. A když se Artamirova tvář zkřivila v nevlídném zamračení, bylo zřejmé, že se mi to i povedlo.

„Tohle je neslýchané!“ vyštěkl na mě zlostně. „Již jsem ti prve pravil, že je tento požadavek naprosto nepřijatelný! A ty se jej přesto nerozpakuješ zopakovat před Jeho Veličenstvem?!“ neudržel se a sjel mne jako tu nejposlednější služebnou, ovšem tentokrát už mu Gil-galad jeho chování tolerovat nemínil.

„Pozapomínáš na své způsoby, Artamire!“ upozornil ho břitce. „Ať se ti tato elleth zamlouvá či nikoliv, pořád je to náš vážený host a navíc je pod mou ochranou, rozumíš?!“

„Samozřejmě, můj pane,“ přitakal jeho pobočník s kyselým výrazem. „Avšak právě proto nespatřuji sebemenší důvod, proč jí její zbraně navrátit! A nebo snad máte pochybnosti o schopnostech svých mužů?! Neboť vězte, že přesně tohle si budou myslet, pokud její žádosti vyhovíte!“

„A proč by mě mělo zajímat, co si myslí?!“ opáčil král s nádechem pohrdání. „Ostatně jsou tu přece od toho, aby bojovali, nikoli mysleli! A nebo snad jsou jejich schopnosti na takové úrovni, že i pouhou elleth vidí jako zásadní hrozbu?!“ prohodil ještě s despektem, který mne celkem zarazil, neboť jsem se ještě nikdy nesetkala s tím, aby nějaký panovník svými muži tak zjevně pohrdal.

A očividně se jeho přístup nezamlouval ani Artamirovi, neboť si ho pospíšil upozornit, že válku by měl vést proti někomu jinému než těm, kdo neohroženě stojí mezi ním a nepřátelskými hordami a brání ho s nasazením vlastního života.

„Nu ano, ta jejich obětavost je vskutku dojemná!“ utrousil Gil-galad trpce. „Však věz, že jejich péče jsem si od svého narození užil již do sytosti a nehodlám znovu připustit, aby některý z nich řídil můj život!“

„Nic takového přece nemá nikdo v úmyslu, můj pane,“ konejšil ho chvatně jeho pobočník, zatímco já jen užasle zírala na krále, naprosto ohromená jeho výbuchem. „Jen buďte prosím pamětliv, že bez vojska se neobejdete, obzvláště až propukne válka naplno. Proto byste si je měl spíše předcházet, než jim nesmyslně vyčítat skutky, jichž se navíc ani nedopustili.“

„Možná ne, avšak pořád jsou to vojáci, připravení vyplnit jakýkoli rozkaz bez ohledu na to, zda je správný či nikoliv!“ odsekl král nakvašeně.

„Tomu se říká oddanost, můj pane!“ poučil ho Artamir smířlivým tónem a přitom na mě vrhnul další ze svých podmračených pohledů, jako kdyby mi tím chtěl sdělit, že tohle celé je jen moje vina.

To král oproti tomu vyhlížel, jako kdyby na mou přítomnost docela pozapomněl. Aspoň mi to tak připadalo, když se v odpověď hořce zasmál. „A smýšlel bys též takto, kdybys byl na mém místě?!“ utrhnul se na svého pobočníka. „Měl bych být nejspíš vděčný, že můj otec nenařídil jinak, neboť oni by mě bez zaváhání sprovodili ze světa! Další to hrdinský čin, jenž by si mohli připsat!“

„Nyní svému otci křivdíte, pane!“ zdál se být Artamir nanejvýš pohoršen. „Král Fingon by nikdy své vlastní krvi neublížil! Vždyť rodina pro něj byla vždy na prvém místě!“ hájil někdejšího panovníka s takovou vervou, až jsem si říkala, jestli mu také kdysi nesloužil. Gil-galad ovšem jeho zapálení nijak neocenil.

„Tak na prvém místě pravíš?!“ zopakoval po něm s jen stěží potlačovaným hněvem. „Chceš mi snad namluvit, že to, co spáchal, bylo pro rodinu?!“