110. kapitola

    „Já o tom vím... král byl tak laskav, že mě o tom už zpravil...“ přiznala jsem, protože mi připadalo, že přinejmenším v tomhle se Indis s Jeho Veličenstvem tak úplně neshodne, a já se s tou křivdou zoufale potřebovala někomu svěřit. „Ale přesto doufám, že s princem se nám ho ještě podaří přesvědčit, že našemu synovi bude nejlépe s námi.“

Původně jsem chtěla říct, že král prostě nemá právo nám ho brát, ale byla jsem si jistá, že proti tak ostrému útoku by se už Indis ohradila. Neboť tolik jsem stačila mezitím vyrozumět, že Orophera z nějakého důvodu považuje takřka za jednoho z Valar, všemocného, neomylného a zcela dokonalého v jakémkoli ohledu. Nechápala jsem, jak může zcela nekriticky přehlížet všechny jeho chyby a vrtochy, obzvláště když si coby elleth musela nepochybně povšimnout, jak povýšeně se k našemu rodu chová, jenže ona byla v tomhle ohledu snad ještě slepější než já. Několikrát jsem se jí pokoušela otevřít oči, ale pokaždé se na mne utrhla s tím, že mně nepřísluší někoho takového hodnotit, zejména když ho vůbec neznám.

„A jak moc dobře ho znáš ty?“ oponovala jsem jí, zatímco jsem přemítala, co je ta elleth vlastně zač, jaké je její tajemství a zda jsem ji v minulosti už náhodou někdy nestřetla. Thranduil se o ní nikdy nezmiňoval, ovšem stejně tak málo hovořil o svém otci a sobě, tudíž se z toho mnoho vyvodit nedalo.

„Zatím mnoho ne,“ připustila Indis neochotně. „Ovšem jsem si jistá, že i tak ho znám lépe než Vy!“ zdálo se, že se chce skoro hádat, ale já jí tohle vítězství s klidným srdcem dopřála. Co se mě týkalo, tak bych byla nejradši, kdybych toho ellona už nikdy v životě nemusela střetnout!

„To ti nevadí, že ti dal za úkol mi sloužit?“ zajímala jsem se jindy, zatímco mi Indis rozčesávala umyté vlasy, to proto, že jsem o ní chtěla zjistit něco víc.

Poznat svého nepřítele a odhalit tak jeho slabiny bylo přece předpokladem každé dobré bojové strategie. Avšak jakkoli Indis s oblibou udílela svá moudra a dobře míněné rady, o sobě byla skoupá na slovo, snad z obavy, abych jí ty její plány ještě nějak nezhatila.

„Jsem si jistá, že máš podstatně na víc...“ zkoušela jsem jí polichotit. „Copak si toho král nepovšimnul? A nebo to úmyslně přehlíží?“ předstírala jsem, že nechápu, proč si takového pokladu, jakým ona je, více necení.

„Však toto uspořádání také není natrvalo,“ ubezpečila mne. „Jen do doby, než porodíte, neboť pak už Vám nebude mých služeb zapotřebí.“

„Jak to že ne?“ opáčila jsem a přidala i sladké pousmání. „Koneckonců slepá budu pořád... a osamělá pravděpodobně též. Mám skoro nutkání říct Jeho Veličenstvu, jak velmi jsem s tebou spokojená, a požádat ho, zda by tě neponechal v mých službách i nadále. Pověz, jak by se ti to zamlouvalo?“ pokoušela jsem se ji vyvést z míry, protože jsem zjistila, že tehdy se občas prořekne, ale tentokrát jsem to štěstí neměla.

„I kdybyste tak učinila, on Vám nevyhoví,“ prohlásila, i když její hlas nezněl tak docela přesvědčeně. „Mám jeho slib, že...“ zarazila se až příliš brzy, než abych se něco zajímavého dozvěděla. „Čekají mě jiné povinnosti, proto Vám nebudu moct sloužit, avšak jsem si celkem jistá, že se budeme i potom potkávat poměrně často,“ přislíbila mi, její slova plná touhy, kterou se ani nenamáhala skrývat.

Ostatně nač také? Nedalo se zrovna říct, že bych kolem sebe měla zas až tolik Eldar, jimž bych na ni mohla něco prozradit. Vlastně jsem poslední dny hovořila krom Indis už jen s Gelmirem a s tím jsem se vždy snažila omezit konverzaci jen na nezbytné minimum, neboť mi jeho škrobené chování nebylo ani trochu příjemné a jeho dotyky ještě méně. S Indis bych se oproti tomu i bavila, jen kdyby tomu byla o něco více nakloněná. Párkrát jsem se jí sice zkusila přeptat na Thranduila, ale její odpověď zůstávala stále stejná. A já tak setrvávala v nejistotě, zda skutečně nic neví a nebo ví, ale nechce mi to říct, protože to není nic dobrého a ona má obavy mne tou neblahou zprávou kvůli mému stavu rozrušovat.

Oropher sám se objevit neuráčil, ale má společnice mi jednou prozradila, že mu o mně pravidelně podává zprávy, což mne ani nijak nepřekvapilo. Akorát jsem si říkala, že musí být notně nudné, když jsem tolik času prospala. Ven jsem ani nadále nesměla, leda občas na balkón, když Indis usoudila, že je na to příznivé počasí, a já už se dávno přestala snažit domoci něčeho víc, ač hrozbami či škemráním, neboť ani jedno na tu elleth neplatilo. Zřejmě jediné, na čem jí záleželo, bylo naplnění toho jejího snu, a ona pro to byla ochotná udělat cokoli.

Jednou jsem se osmělila a požádala ji o své zbraně, ne proto, že bych si chtěla ublížit, jen jsem je toužila zase aspoň na chvíli sevřít v rukou a přesvědčit s jejich pomocí sama sebe, že je princ zcela jistě v pořádku. Vždyť byl tak zdatný bojovník a navíc tu byla ta Ulmova sudba... a ač jsem o tom hloubala sebevíc, nezdálo se mi, že jsem již byla postavena před onu pro prince údajně osudnou volbu, jak mi to ten Vala temně prorokoval. Leda že by tím mínil náš sňatek, avšak já si nemyslela, že by se jím pro Thranduila něco tak zásadně změnilo. Vždyť král by ho nepochybně i tak vyslal vstříc nepříteli, jen by měl nejspíš dosud k dispozici Daerona, jehož by mohl pověřit velením části vojska.

Byl tohle snad ten rozdíl, který měl rozhodovat o životě a smrti mého milovaného? Bylo by tak odporně ironické, že někdo tak morálně nízko, někdo, kdo mi v minulosti tolikrát ublížil, by měl mít možnost ovlivnit jeho osud... Jenže nebývá někdy život plný právě takových ironií?