107. kapitola

    „... a k těm všem róbám pro Vás kázal také ušít bohatou výbavičku pro malého prince...“ vypočítávala Indis vytrvale všechny ty projevy dobrodiní, kterými král mne nehodnou dle jejího soudu tak štědře zahrnul.

„Nezapomeň zmínit i to, že mě svěřil do tvých laskavých pečujících rukou!“ neodpustila jsem si kousavou poznámku. „Čím sis to vlastně zasloužila? A nebo to bylo myšleno spíš jako trest?“ pošťouchla jsem ji ještě a překvapilo mne, když se mi na to nedostalo odměřené odpovědi, jaké Indis s takovou oblibou trousila, ale když se na mě namísto toho docela zlostně utrhla.

„Ani jedno! Jeho Veličenstvo potřebovalo pro tento úkol někoho, na koho se může za všech okolností spolehnout, a proto si vybral právě mne!“ oznámila mi nesmírně důležitě.

„Vážně? A cože k tobě chová takovou důvěru?“ zajímalo mne, ovšem Indis usoudila, že už mi toho řekla až příliš, a odbyla mne tím, že Jeho Veličenstvo dobře ví, že je jeho oddanou služebnicí.

„Opravdu?“ zarazila mne její zjevně bezbřehá loajalita. „A čímpak si tě tak získal, pověz!“

„Po tom Vám nic není!“ odsekla mi podobně, jako jsem to já udělala nedávno jí.

„Tak si to nech klidně pro sebe, však není těžké uhádnout, za co se u něj těšíš takové přízni!“ prohodila jsem významně. „Měla by sis však dát pozor, neboť král rozhodně není proslulý svou věrností, a až se tě nabaží, mohla by ses také velice rychle ocitnout v jeho nemilosti!“ neodpustila jsem si malé varování. Ne, že by mi až tolik záleželo na tom, co s ní bude, ale říkala jsem si, že bych si ji tímhle možná mohla trochu naklonit. Ovšem Indis mé obavy naprosto nesdílela.

„To se nestane! Naopak jsem si jistá, že až válka skončí, samotnou Vás překvapí, jak velmi si mne král považuje!“ prohlásila se zarážející neochvějností a já se s ní dál nepřela, neboť bylo zjevné, že s ní nepohnu.

A v jednom měla ostatně pravdu... král si pro své záměry vskutku nemohl vybrat věrnější elleth! Což naneštěstí znamenalo, že má strategie neměla valnou šanci na úspěch, jelikož ať už jí král nasliboval cokoli, ona mu to bezvýhradně věřila. Přesto jsem se to ještě rozhodla zkusit.

„Já chápu, že se teď k tobě nejspíš chová pozorně a že se s ním cítíš... výjimečná.. ale věř mi, že to nebude trvat věčně. Má společnice Almiel by ti mohla vyprávět, jak bezohledně jedná s ellith a jak malou hodnotu pro něj ve skutečnosti mají,“ snažila jsem se jí otevřít oči ale marně.

„Och, vážně?!“ vysmála se mým slovům. „Vsadím se, že by mi toho ta Vaše Almiel mohla říct spoustu! Škoda jen, že jste se jí tak příhodně zbavila! Povězte, copak Vám na ní vadilo víc? Že by Vás mohla prozradit a nebo že stála v cestě Vašim plánům?“ otázala se mě vzápětí k mému naprostému ohromení.

„Cože? O čem to hovoříš?“ zmohla jsem se stěží na víc než jen ubohé zalapání po dechu.

„O tom, že Vám Amrasova snoubenka musela notně překážet!“ ozřejmila mi to Indis výjimečně bez dlouhých okolků. „Ovšem po jejím chvatném odjezdu už Vašemu sblížení s tím nebohým ellonem nic nebránilo! Jen nedokážu pochopit, že prince tak nenávidíte, že s klidným svědomím zničíte hned několik životů, jen abyste ho vytrestala! A přesto mi chcete tvrdit, že je Jeho Veličenstvo bezohledné?! Vždyť od Vás by se měl co učit!“

„Tak to přece vůbec není! Vždyť já sama se pokoušela dát Almiel s Amrasem dohromady!“ vyhrkla jsem na svou obranu dřív, než jsem se stihla opanovat. Ne že by na tom záleželo, neboť Indis mi to stejně nevěřila.

„Potom bych řekla, že se Vám ten záměr příliš nepovedl!“ prskla posměšně. „Zato Vás s tím ellonem viděli až podezřele často... a prý jste se k sobě chovali podstatně důvěrněji, než by se slušelo! A než by se princi mohlo zamlouvat! Není divu, že si ten ellon raději vzal život, než aby čelil jeho hněvu! A především výčitkám, že zradil svého přítele, když nedokázal odolat Vašim svodům!“

„Svádět Amrase? Já? Proč bych něco takového....?“ užasla jsem, než jsem si všechny ty kousky Indisiných narážek pospojovala do značně nelichotivého obrázku, který si o mně – pravděpodobně díky králi – utvořila.

„Ty těmhle bláznivým povídačkám vážně věříš?! Vážně si myslíš, že jsem se zbavila své přítelkyně a svedla princova přítele, jen abych mu ublížila? Že jsem ho dokonce svým jednáním dohnala k...“ Tady jsem se zarazila a jen jsem bezmocně potřásla hlavou, neboť bylo více než zřejmé, že pro Indis to žádné povídačky nejsou. A ačkoli jsem neměla, jak jí ty důmyslné lži vyvrátit, už jsem aspoň pochopila, proč ke mně chová takovou averzi.

„Já prince miluji a kdykoliv bych obětovala svůj život, kdybych tím měla zachránit ten jeho!“ prohlásila jsem, ne nepodobně jako Amras před kdovíjak dlouhou dobou. Jenže na rozdíl od jeho přísahy, ta má vyvolala u mé společnice pouze úsměšky.

„Řeči se vedou a řeky plynou!“ utrousila uštěpačně. „A vůbec... odkdy ellith říkají něco takového? Jak byste Vy kdy mohla prince zachránit?! To je přece nesmysl!“

„Ellith dokážou spoustu věcí stejně dobře jako ellyn, ne-li líp! Stačí jen chtít...“ poučila jsem ji výjimečně já, avšak ani tohle moudro si nezískalo její pozornost.

„Tohle je svět ellyn a pouhá elleth v něm nemá šanci obstát! Však tomu Vy nemůžete rozumět, když jste celý svůj život strávila pod ochrannou rukou svého strýce a nemáte tak sebemenší ponětí, jak tvrdý úděl jinak máme!“ sekla po mně nevlídně a já se neubránila trpkému pousmání.

No ovšem... jak bych já o něčem podobném mohla vědět!