103. kapitola

    „Nech mě být!“ pokoušela jsem se chabě dostat z Indisina dosahu, ta slova ničím víc než jen dalším zasípěním, z něhož mi mohla jen sotva něco rozumět.

„Především se musíte uklidnit, má paní, tenhle záchvat úzkosti nedělá dobře ani Vám ani tomu malému!“ napomenula mě ta elleth přísně, jako kdybych sama byla akorát malým děckem, které se neumí chovat. „Zhluboka dýchejte a uvidíte, že se Vám brzy uleví,“ radila mi tak blahosklonně, že kdybych toho byla schopná, poslala bych ji s chutí rovnou do Mordoru.

„Pojďte, pomůžu Vám zpátky na lůžko. A nebo byste byla raději, kdybych zavolala strážného, aby Vás tam odnesl?“ zeptala se mě, i když to byla spíš pohrůžka než obyčejný dotaz, a já se přiměla zavrtět hlavou, protože po takové potupě jsem vážně netoužila.

S vypětím posledních zbytků sil a za Indisiny vydatné podpory jsem se dovlekla zpět k posteli a když mě do ní starostlivě ukládala, skoro mi to připadalo, jako kdyby mne pohřbívala zaživa.

„Teď si chvíli odpočiňte a pak Vám přinesu oběd,“ sdělila mi, zatímco mi pod hlavou úslužně načechrávala polštář. Když mě vzápětí přepečlivě balila do přikrývky, napadlo mě, že je skoro jako nějaký pavouk, který si omotává svou nebohou oběť pavučinou, a přesně tak jsem se také cítila.

„Potřebujete se napít?“ neušlo jí, jak jsem si jazykem žíznivě přejela po vyprahlých rtech, ale přestože ta nabídka zněla neuvěřitelně lákavě, odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Co kdyby mi zase hodlala nacpat ten příšerný odvar?!

„Ne? Tak Vám aspoň smočím rty,“ pravila a než jsem se zmohla na nějakou reakci, už mi je otírala kusem látky, ten dotyk tak lehký, že jsem ho takřka ani nezaznamenala. Natožpak aby mi přinesl nějakou úlevu.

„Je to lepší?“ starala se a já si nebyla jistá, jestli mě úmyslně mučí a nebo si vážně neuvědomuje, jak mizerně se cítím a kolik úsilí mě to stojí, než své tělo vůbec přiměju k nějaké činnosti.

„Co Vás to jen napadlo, že jste se pokoušela vstát z postele? Taková lehkovážnost! Vždyť jste si mohla ublížit!“ peskovala mne a já mlčela, protože mé ubohé skřehotání by mi stejně nic nepřineslo, akorát mě zbytečně vyčerpávalo.

„Gelmir říkal, že jste ještě příliš zesláblá a musíte odpočívat. Ale pokud se budete chovat rozumně, můžu se ho zkusit zeptat, jestli bych Vás nemohla vzít aspoň na chvilku ven. Udělalo by Vám to radost?“ otázala se a já s námahou přisvědčila.

Jednak bych tím získala aspoň malou šanci, že během naší procházky narazíme na Lindira, a hlavně jsem už strašně moc toužila uniknout z toho vězení mezi čtyřmi stěnami, které mi každým okamžikem připadalo stísněnější, až jsem měla pocit, že se v něm co nevidět zadusím. Tolik mi chyběl konejšivý dotyk vánku na tváři, tolik jsem se už potřebovala zhluboka nadýchnout čerstvého vzduchu a pod nohama opět ucítit měkkou trávu…

„Dobře, uvidíme, zda se na to budete odpoledne cítit,“ zdála se být Indis potěšená mým zájmem. „A také jestli k tomu nebude mít Gelmir výhrady. Ale dle mého soudu by Vám něco takového mohlo jen prospět. Jste až příliš bledá... a pohublá... Musíte o sebe přece více dbát, když jste v očekávání. A nebo se snad domníváte, že by se Jeho Výsosti zamlouvalo, kdyby Vás takto viděl?“ kárala mne, zatímco mi hbitými prsty splétala vlasy zpět do copu, jenž se mi během toho mého zoufalého pokusu o útěk musel rozpustit.

„Pokud nebudete pořádně jíst a odpočívat, tak si poležíte ještě hodně dlouho,“ prorokovala mi a já se zakuckala, jak jsem už neovládla trpké zasmání.

Že málo odpočívám?! Vždyť jsem si ani nedokázala vybavit, že bych během těch posledních dní dělala něco jiného! Vlastně jsem si z té doby pamatovala až děsivě málo a to jsem si ještě nebyla tak úplně jistá, jestli to všechno byla skutečnost a nebo se mé vzpomínky pomotaly se střípky snů, které mi utkvěly v paměti.

A že málo jím? No, tohle už mě zase tolik nepřekvapovalo, neboť jsem si ani nebyla schopná vzpomenout, co bylo mé poslední pořádné jídlo. Nejspíš ještě nějaké, které jsem si dopřála v Amrasově společnosti... problesklo mi hlavou a představa, že už s ním nikdy nepromluvím, že už mi nikdy nesevře paži v tom přátelsky konejšivém gestu, mi vehnala nové slzy do očí.

„Ale copak je to?“ napomenula mě takřka okamžitě Indis a hned mi také rázně otírala tvář. „Musíte být trpělivější, má paní, a nepoddávat se té své sebelítosti! Podobné záležitosti vyžadují především čas, koneckonců jste utrpěla obrovský šok, z něčeho takového se prostě nedostanete přes noc,“ plísnila mne dál a přestože jsem její předchozí slova sotva zaznamenala, tahle mne rozhodně zaujala, třebaže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila proč.

Teprve až když mi o něco později – ačkoli vzhledem k výpadkům paměti, kterými jsem trpěla, to klidně mohlo být i v docela jiný den – pomohla do sedu a za záda nacpala několik polštářů, abych se měla o co opřít, došlo mi znenadání, co se mi na té její poznámce nezdálo...