106. kapitola

    „A co chcete vysvětlovat?“ neviděla Indis důvod, proč to mé údajně nevhodné chování rozebírat. „Však Vy sama nejlépe víte, čeho všeho jste se dopustila! A pokud skutečně hodláte dál předstírat, že k ničemu z toho nedošlo, je to Vaše věc, ale vážně pochybuji, že Jeho Výsost bude stejně shovívavá! Ostatně beztak jste to učinila jen proto, abyste mu ublížila, tak proč byste se neměla s uspokojením kochat, jak velkou bolest jste mu svým konáním způsobila?!“

„A co jsem udělala tak strašného? Hovoř přec!“ snažila jsem se zjistit, o čem to ta elleth mluví. „A proč bych u všech Valar měla chtít princi ublížit?!“

„Proč?!“ opáčila Indis pohrdavě. „Nejspíš abyste ho potrestala za to, že na ten váš sňatek kývnul! Jako kdyby měl snad na vybranou! Vždyť se mu do něj též nechtělo, stejně jako Vám! Ale učinil tak pro dobro lidu a celé říše! A tohle mu chcete zazlívat?!“

Překvapilo mne, že se Indis dosud nedoneslo, co tehdy při večeři vyšlo o mně a princi najevo, ale rozhodně jsem nepospíchala to napravit. Čím míň toho ví, tím míň toho může tlumočit králi. Navíc bylo zcela zjevné, že si na mě už dávno udělala názor, a nic z toho co řeknu nebo udělám, ji nepřiměje ho změnit. A přestože jsem ji neměla nijak zvlášť v oblibě, stejně mě zamrzelo, že ke mně chová takovou nevraživost. Útěchou mi aspoň bylo, že jí podle všeho leželo na srdci princovo štěstí, akorát jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli je to pro mě dobré nebo ne.

„Nikoho netrestám a už vůbec nechápu, jak jsi na takový nesmysl mohla přijít!“ spíše jsem si povzdechla, notně unavená ze všech těch lží. Jak jsem měla proti něčemu takovému bojovat, mělo to vůbec smysl?

„Jak?“ zopakovala Indis s patrným znechucením, jako kdyby mi chtěla mé podezření potvrdit. „Vždyť to tu věděli všichni!“

„Věděli co?“ nedocházelo mi to stále. Ale ona se mi to ani tentokrát neobtěžovala objasnit.

„Jen se nedělejte! A nebo si vážně myslíte, že jsou zdejší Eldar dočista slepí?! Náš princ má sice své chyby, ale my stojíme za ním, tudíž si tu podobným chováním příliš přízně nezískáte!“

„Tak dost již!“ nehodlala jsem déle snášet ty její narážky a osočování. „Nevím, co ti kdo napovídal, ale věz, že se hrubě mýlíš! Mně na princi záleží a jemu zase na mně! Však uvidíš, až se navrátí!“

„Ano?“ nepodařilo se mi ji ani na okamžik zviklat v jejím přesvědčení. „A jste si jistá, že se na jeho citech k Vám nic nezmění, až se dozví, co jste provedla Amrasovi? K čemu jste ho dohnala?“

„Cože? Co tím míníš? Co jsem provedla? Tak co?!“ křikla jsem na ni, rozzlobená a frustrovaná na nejvyšší míru, jenže tentokrát mi můj zlostný výbuch nic nepřinesl. Spíše Indis připomněl, že o tomhle zjevně nemá dovoleno mluvit, a ona se ihned uchýlila zpět ke svým obvyklým odměřeným způsobům.

„Myslím, že je již nejvyšší čas, abyste něco pojedla, má paní. Gelmirovi dělá Vaše pohublost starosti a Vy si přece též nepochybně přejete, aby byl Váš syn zdravý a silný. Tak povězte... na co byste měla chuť?“ snažila se vše zamluvit nezvyklou vstřícností.

„Na tom nesejde, co mi přineseš, to sním!“ odvětila jsem jí bez dlouhého rozmýšlení. „Prostři mi to ale venku!“

„Jak si přejete,“ přisvědčila a já začala opět doufat, že by se mi mohlo poštěstit promluvit s Lindirem. Kolik mu toho vyjevím, to jsem se zatím ještě nerozhodla, ale mnoho ne, protože jsem nechtěla ohrozit jeho bezpečí, když pro mě v současné situaci beztak nemohl nic udělat. Spíše jsem si přála zvědět, zda nemá nějaké zprávy o princi... neboť vědomí, že je v pořádku, by mi stačilo, abych se opět vzchopila a dokázala trpělivě snášet svůj úděl až do jeho návratu.

Indis ale i tyhle mé naděje rychle zmařila, když mi prostřela na balkóně, a navíc se hned vzápětí usadila naproti mně, čímž mě zaručeně připravila i o ten zbyteček radosti, kterou bych z toho snad mohla mít.

„Copak mě nemůžeš zanechat aspoň chvíli o samotě?! Domníváš se snad, že bych se mohla pokusit utéct?! A nebo že skočím?!“ nechápala jsem, proč se s ní musím pořád obtěžovat.

„Jsem Vaší společnicí a mé místo je proto po Vašem boku, má paní,“ zaznělo její vysvětlení, které navíc opět pronesla tím svým blahosklonným tónem, jako kdyby nechápala, jak se na něco tak samozřejmého můžu vůbec ptát.

„A to i když si to nepřeji?!“ dala jsem jí jasně najevo, jak moc je mi svou přítomností na obtíž, ale ona si z toho ani nyní nic nedělala.

„Vy však teď nejste ve stavu, abyste mohla činit nějaká rozhodnutí, má paní. Proto za Vás ve všem až do odvolání rozhoduje Jeho Veličenstvo. Avšak nemusíte si činit obavy, jsem si jistá, že v prvé řadě má přitom vždy na zřeteli právě Vaše blaho,“ prohlásila a jelikož v mé tváři patrně zachytila stopy pochybností, ihned se mě o tom jala přesvědčovat. „Vždyť pověřil Gelmira, aby o Vás pečoval, a pak Vám také nechal připravit tyhle nové komnaty v málo využívané části paláce, abyste během svého odpočinku nebyla nikým rušena. Není to od něj snad pozorné?“

Po Indisiných slovech se mi srdce sevřelo novou úzkostí. Jednak mne dost znepokojilo, že jsem to přestěhování ani nezaznamenala, a pak... najednou mi připadalo, jako kdyby mne a prince dělila ještě větší vzdálenost než předtím... tak velká, až jsem začínala mít strach, jestli se nám ji vůbec kdy může podařit překonat a navzdory všemu a všem se opět shledat.