105. kapitola

    „Tak do Lindonu?“ zopakovala po mně Indis a její hlas zněl opět značně nepřívětivě, jako kdyby chtěla potvrdit mé podezření, že s ní rozhodně nebudu mít lehké pořízení.

Sice se mi zdálo, že jsem v něm zachytila i náznak zklamání, ale tím jsem si nebyla tak docela jistá, neboť můj obvykle velmi citlivý sluch byl podivně zastřený, skoro jako kdybych měla hlavu pod vodou a vše ke mně doléhalo tak nějak zvláštně zkreslené.

„Tomuhle Vašemu výmyslu možná uvěří ostatní, ale my dvě známe pravdu, že?!“ ucedila má společnice jízlivě, až jsem se nemohla nepodivit, zda Amrase znala, když jí na tom zjevně tolik záleží.

Jeho příbuznou jistě nebyla, to by se mi někdy zmínil, a ani jsem si nebyla vědoma toho, že by si v Eryn Galen našel nějakou přítelkyni, na to byl až příliš zaneprázdněn svými povinnostmi a nejspíš i myšlenkami na Almiel. I když se samozřejmě nedalo vyloučit, že klidně mohl vést svůj soukromý život, o němž jsem já neměla ani tušení.

„Tys ho znala?“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi další otázku a zoufala si, proč je pro mě tak těžké zformulovat své myšlenky do slov a pak je vyslovit.

A proč bylo tak neuvěřitelně obtížné o tom všem vůbec přemýšlet? Zdálo se mi, jako kdyby mou mysl obepínaly pavučiny, hustější a lepkavější než tehdy na té mýtině, kdy mi princ zachránil život. Tehdy tam byl, avšak nyní, když jsem se opět nacházela v nebezpečí, jsem neměla nikoho, na koho bych se mohla obrátit. Pravda, byl tu ještě Lindir, avšak i kdyby se mi nějakým způsobem podařilo s ním promluvit, copak by on sám zvládnul proti králi a jeho lidem? Ne, pokud jsem nechtěla ohrozit i jeho, musela jsem mlčet a trpělivě čekat, dokud se princ nenavrátí a nedá vše zase do pořádku. A ačkoli se mi nezamlouvalo, že bych měla jen pasivně vyčkávat jeho příjezdu, zatím mě nic lepšího nenapadalo.

„Ne, neznala,“ připustila Indis po delší odmlce. „Avšak jsem si jistá, že tohle si za svou loajalitu nezasloužil!“

„To máš pravdu...“ neudržela jsem se už, abych nepřisvědčila. A hned vzápětí jsem se za to pochybení vyplísnila. Copak to nedokážu? Vždyť ostatní pořád něco předstírají, tak proč je to pro mě tak nepřijatelné? Proč se mi tak hnusí všechna ta přetvářka, když můj život vlastně ani nikdy o ničem jiném nebyl?

„Bude mi chybět... ale pokud si myslí, že bude v Lindonu spokojenější, tak proč bych ho tu měla držet?“ pravila jsem spěšně, abych své chvilkové selhání napravila.

„Tomuhle skutečně věříte?“ nedala mi Indis pokoj, i když co si od toho slibovala, to mi bylo záhadou. Nejspíš chtěla jen zjistit, nakolik přesvědčivě dokážu tu lež opakovat. Už jsem skoro viděla triumfální Oropherův výraz, až by se dozvěděl, že jsem selhala. Ale tu radost jsem mu udělat nemínila!

„A proč bych neměla? Ostatně se mi párkrát zmínil, jak moc postrádá moře! Takoví v lesích nikdy šťastnými nebudou!“ prohodila jsem lehce přezíravě, to abych nepůsobila, že mi na něm záleželo až příliš.

Jenže v ten samý moment jsem si vybavila Amrasovu milou tvář, jeho přátelské chování a povzbudivá slova a skoro jsem se rozbrečela lítostí nad tou ztrátou. To se nemělo stát, prostě nemělo! Proč jen jsem se nechala přesvědčit a šla si ven zastřílet?! Kdybych zůstala ve svých komnatách, k ničemu z toho by nedošlo! Nebo aspoň ne hned. Copak jsem snad prokletá, že každému, kdo se se mnou sblíží, přinesu jen záhubu? Saeros... Haldir... Amras... Kdo bude další? Co když princ... ?! To pomyšlení bylo natolik strašlivé, že jsem měla co dělat, abych udržela aspoň chabé zdání, že se nic zvláštního neděje, naopak že mne všechny ty řeči o Amrasovi začínají notně nudit.

„Dosti již o něm!“ zavelela jsem, neboť jsem si nebyla jistá, jak dlouho se ještě zvládnu přetvařovat. „Slíbila jsi mi, že mne vezmeš ven, když s tím bude Gelmir souhlasit, a ten nic nenamítal! Tak nač tu ještě otálíme?!“ utrhla jsem se na Indis a její břitká odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

„Nu ovšem, tohle je to jediné, o co se staráte, že?!“ pronesla natolik mrazivým tónem, že nebylo pochyb o tom, že mou přetvářku neprohlédla.

Kvůli králi mne to těšilo... A zároveň mi z toho bylo teskno, protože takovou já přece nebyla! Záleželo mi na ostatních... jenže copak jsem to směla dát najevo? Copak jsem si mohla dovolit oplakávat Amrasovu smrt? Měla jsem předstírat, že nemám srdce, a já se začínala obávat, abych tomu časem neuvěřila i já sama… abych se takovou i skutečně nestala… Vždyť copak je možné se takhle chovat a zůstat přitom stejnou? Pozná mě ještě vůbec Thranduil, až se opět shledáme? Jestli se opět shledáme…

„Pověz mi,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Má již král nějaké zprávy o princi? Je v pořádku?“ nedokázala jsem už déle potlačovat svůj strach, avšak Indis to pochopila docela jinak.

„Snad nezačínáte mít obavy, že by Vás mohl za Vaše chování potrestat?“ skoro se mi vysmála a mě zaskočilo, jak moc jsem se jí už stihla znelíbit. „Ne, že byste to za své skutky nezasluhovala, avšak náš princ není tak krutý, aby ublížil elleth v očekávání! Škoda jen, že Vy na něj pražádné ohledy neberete!“ vyčetla mi ještě a z jejích slov bylo patrné, že jí na Thranduilovi záleží. A rozhodně není šťastná, že pojal za svou choť zrovna mě.

„Počkej, tohle mi budeš muset vysvětlit!“ nemínila jsem si tu její kritiku nechat líbit.

Pravda, co se prince týkalo, tak docela čisté svědomí jsem neměla, ovšem pochybovala jsem, že by Indis mohla o některém z mých prohřešků vědět. O to více mne mátlo, co mi to vlastně zazlívá.