104. kapitola

    Hrozně moc jsem toužila se na to hned zeptat, ale nejprve jsem musela počkat, než do mě Indis vpraví misku jakési polévky, jejíž chuť jsem ani nebyla schopná pořádně rozpoznat, potupa nad tím, že mě krmí jako malé dítě prozatím upozaděna, jak jsem si pořád dokola opakovala svou otázku, abych ji náhodou nezapomněla. A přece když jsem měla konečně možnost ji vyslovit nahlas, zněla mi tak cize a podivně, jako kdybych ji teprve v ten moment slyšela poprvé, a stejně tak svůj hlas, který mi připadal tak nepovědomý, že mě z toho až zamrazilo.

„Co prosím?“ nezachytila Indis můj dotaz. A nebo předstírala, že nechápe. Ale vzhledem k tomu, že mi tělo stále odpíralo poslušnost a mé rty nebyly výjimkou, byla jsem ochotná připustit, že může být vina na mé straně. Znovu jsem to proto zopakovala a dala si s každým slovíčkem náležitě záležet, aby mi Indis tentokrát porozuměla.

„O jakém šoku jsi to hovořila?“ chtěla jsem vědět, neboť mi to nedávalo smysl. Pokud král rozhlásil, že Amras prostě odjel, jak by ostatně potvrzovalo i to, co Indis předtím říkala Lindirovi, jaké trauma jsem to podle ní potřebovala překonat?

„Má paní?“ snažila se ta ještěřice působit zmateně, ale teď už jsem jí to nevěřila, jelikož jsem v jejím zpravidla odměřeném hlase zachytila náznak paniky.

A já litovala, že mi činí takové potíže ze sebe něco vypravit, protože bych jinak tuhle drzost zcela jistě neponechala bez povšimnutí! Ale její vysvětlení – pokud se mi nakonec podaří z ní nějaké dostat – pro mě bylo podstatně důležitější než má pýcha.

„Tak mluv!“ vybídla jsem ji, jak nejdůrazněji jsem toho byla schopna, a zdálo se, že můj malý výbuch se neminul účinkem.

„Však víte!“ odsekla, její tón v tu chvíli téměř nenávistný. „To kvůli tomu, jak ten nebohý ellon skončil!“

„Myslíš Daerona?“ ujišťovala jsem se, přestože bylo vcelku logické, že se ta poznámka týkala právě jeho. O to větší byl můj úžas, když vyslovila docela jiné jméno.

„Daerona? Jestli máte na mysli toho, který tu býval kapitánem, tak o tom jsem již nějakou dobu neslyšela... Ne, myslela jsem Amrase... a nebo jste už na něj ráčila zapomenout, má paní?“ opáčila ne bez výčitky, zatímco mně se srdce rozbušilo jako splašené, neboť tohle jsem doopravdy nečekala!

„Amras...“ zopakovala jsem po ní tiše, hlas nalomený dojetím. A v ten samý okamžik se ve mně vzňal slabý plamínek podezření, které sílilo, čím déle jsem o tom všem přemýšlela.

Žádný div, že ta potvora zmínila zrovna jeho! Vždyť jí to nepochybně nakázal sám král, aby si prověřil, nakolik držím své slovo! Ano, to jediné dávalo smysl...

„Těší mě, že si na něj dosud pamatujete...“ pronesla Indis o něco málo přívětivěji.

„Proč?“ byla jsem z toho všeho už notně zmatená. A úporná bolest hlavy, která se neustále stupňovala, mi v tom příliš nepomáhala.

„Neboť to znamená, že máte přece jen svědomí. O to horší pro Vás však bude s tímhle vědomím žít...“ prorokovala mi nevesele a mně bylo, jako kdyby mne někdo udeřil do žaludku.

Samozřejmě, že jsem si jeho smrt vyčítala, ale aby mě z ní někdo takhle přímo obvinil, to jsem opravdu nečekala. Přesto jsem byla přesvědčená, že tenhle – ač naprosto podlý – útok je stále ještě součástí králova testu. A já v něm nesměla selhat.

„S jakým vědomím?“ předstírala jsem nyní pro změnu já, že netuším, o čem to Indis hovoří. A přitom se mi chtělo brečet, protože mi připadalo, jako kdybych svého přítele právě zradila. „Amras přece odjel na své vlastní přání do Lindonu! Věru nevím, co by mě na tom mělo trápit!“ dodala jsem ještě přezíravě, to abych tu elleth a hlavně krále utvrdila v přesvědčení, že jsem přesně tou poslušnou husičkou, za jakou mě nepochybně i oni považují.

Ukolébat je natolik, že poleví ve své ostražitosti a mně se tak naskytne příležitost, abych... Abych co? Doručila snad princi zprávu o tom, co se v paláci za jeho nepřítomnosti děje? Copak bych ho vskutku chtěla takhle ohrozit? Co kdyby ho potom nenapadlo nic lepšího, než za mnou okamžitě vyrazit, jako tehdy, když se mě vydal zachránit během oné nešťastné výpravy proti pavoukům, a ohrozil tak zbytek svého oddílu?

Jenže v jakou jinou pomoc než tu jeho jsem mohla doufat? Jedině že bych prchla do Imladris, jak mi to ostatně lord Elrond kdysi nabízel, a setrvala tam až do princova návratu. Ale i kdyby se mi taková příležitost naskytla, copak jsem mohla ohrozit našeho syna podobnou cestou? Vždyť nepřítel byl stále početnější a stahoval svá vojska čím dál blíž k hranicím našeho království, tudíž by bylo celkem naivní věřit, že se ve svém stavu a bez jakéhokoli doprovodu zvládnu dostat přes jejich šiky až do onoho malebného údolí.

Možná že s pomocí Valar by se to snad i podařilo, avšak copak si jeden mohl být kdy jistý jejich podporou? Jejich náklonnost byla stejně nevyzpytatelná jako jejich záměry a já opravdu nemínila riskovat naše životy v bláhové naději, že kdyby bylo nejhůř, objeví se, aby nás zachránili. Ne, v tomhle jsem mohla spoléhat leda sama na sebe a ačkoli jsem zatím netušila, co si počít, získat si královu důvěru se zdálo být celkem slibným začátkem. Jenže k tomu jsem nejdřív potřebovala přesvědčit Indis…