109. kapitola

    „Ale no tak, netrucujte jako malé dítě!“ napomenula mne Indis, když jsem odmítla další dávku té přeslazené kaše, kterou mne krmila. „Pokud nebudete pravidelně a vydatně jíst, tak Vám nikdy nebude lépe! A nebo si snad nepřejete opustit konečně lože?“

„Hm...“ zabručela jsem neurčitě, než jsem rezignovaně polkla zbývajících pár lžic, a ani jsem se přitom neobtěžovala zjišťovat, zda se jedná o snídani a nebo večeři. Že to není oběd, tím jsem si byla jistá, protože k němu jsem obvykle dostávala jakousi šťouchanou směs zeleniny a masa, zřejmě aby mi to má drahá pečovatelka mohla lépe cpát do krku.

Stejně nezáleželo na tom, zda budu poslušně jíst a nebo ne, neboť krátce po jídle jsem vždy dostala pohár bylinného odvaru, který mne spolehlivě uvrhnul do hlubokého spánku. Samozřejmě, že jsem se zprvu snažila bránit, ale poté, co si Indis několikrát přivolala na pomoc stráže, aby mne přidrželi a ona mi tu hořkou tekutinu mohla vnutit násilím, jsem uznala porážku a přijala nevyhnutelné. Stejně jako jsem přestala protestovat proti Gelmirovým pravidelným prohlídkám a obtěžující rutině krmení, mytí a převlékání do čistých šatů, což byly asi tak jediné činnosti, které mi byly kromě jedení a spaní povoleny.

„Chci se podívat ven! A tím nemyslím jenom na balkón ale úplně ven!“ dožadovala jsem se zpočátku, zatímco jsem s přemáháním strpěla Indisinu péči, jen aby mne nakonec namísto zasloužené vycházky uložila do postele k prý tolik potřebnému odpočinku.

Někdy jsem si v jejích rukou připadala spíš jako panenka na hraní než živá bytost, co má vlastní vůli a přání, obzvláště když Indis s oblibou vše, co jsem chtěla, označovala za pouhý vrtoch a projev mé lehkovážnosti.

„Nyní to pro Vás není venku bezpečné, má paní! Buďte ráda, že můžete dlít v paláci pod ochranou vojáků, kteří nasazují své životy, jen abyste Vy mohla pokojně odpočívat! A přesto si toho nevážíte?“ pokárala mne nejednou a já se s ní po čase přestala dohadovat, protože to prostě nemělo smysl.

„Hovořila jsi s králem?“ chtěla jsem po ní aspoň vědět, ale na tohle mi pro změnu odmítala dát uspokojivou odpověď.

„Proč se na to tážete?“ nezamlouval se jí zjevně můj zájem.

„Jen chci vědět, jestli neříkal něco o princi... přece už o něm musí mít nějaké zprávy!“ naléhala jsem, ale přestože Indis musela slyšet zoufalství v mém hlase, nedokázalo ji to pohnout k soucitu.

„Pokud ano, pak mně se s nimi nesvěřil,“ odbyla mě chladně a o moc sdílnější nebyla ani tehdy, když jsem vyzvídala, zda se opět neukázal Lindir a nepřál si se mnou hovořit.

„Proč by to činil?“ podivila se mým slovům. „Vždyť už byl zpraven, že máte jiného léčitele. Upřímně byste měla být ráda, že dal konečně pokoj. Přece jen se s tím Amrasem přátelil a pokud by se mu náhodou podařilo zjistit, jakou roli jste v jeho zmizení hrála, pak by mohl být v pokušení zneužít svého postavení, aby se Vám pomstil.“

„To by nikdy neudělal! A to i kdyby tomu nesmyslu uvěřil, čehož se v jeho případě neobávám, na to je příliš chytrý!“ odsekla jsem, ten vzdor stále dřímající kdesi hluboko ve mně, třebaže jsem mu poslední dny popřávala tak zoufale málo sluchu.

Nač se také vzpouzet, když nebylo v mých silách cokoli změnit? Pouze bych tím vzdorem vše o trochu pozdržela a Indis by mne pak za trest nevzala ani na ten balkón, což býval jediný světlý okamžik mých dní. To a pak samozřejmě chvilky, kdy jsem v duchu rozmlouvala se svým synkem, protože se mi příčilo tak důvěrné rozpravy vést před nepochybně bedlivě naslouchající Indis.

Nejčastěji jsem ho ujišťovala, že se jeho otec brzy navrátí a vše bude zase dobré a do té doby má mne, abych ho ochránila. Někdy jsem mu také zpívala, ale to nebylo tak často, neboť jsem příliš písní neznala a třebaže jsem si matně vybavovala, že nám naneth kdysi nějaké pěla, nedokázala jsem si vybavit jejich slova, což jen přispívalo k mé zasmušilosti.

Jakápak to budu matka, když ani neznám žádnou pořádnou ukolébavku? To pomyšlení mě trápilo natolik, že jsem jednoho dne překvapila Indis i sebe prosbou, jestli by mne nemohla nějakou naučit.

„Měla byste raději odpočívat a ne se vyčerpávat podobnými zbytečnostmi,“ odbyla mne, ale její hlas mi výjimečně připadal skoro milý, a proto jsem to hned nevzdala.

„Prosím, Indis. Velmi to pro mne znamená,“ přiznala jsem tiše, na chvíli zcela mimo svou roli bezcitné svůdkyně, za kterou mne považovala. „Dopustila jsem se v životě mnoha chyb, ale v tomhle bych se jich chtěla vyvarovat a už od samého začátku dělat všechno správně...“

„To Vám slouží ke cti, má paní,“ ocenila mé odhodlání Indis a jestli mě sluch nešálil, pak to znělo lehce posmutněle. „Obavám se však, že příliš příležitostí k tomu zřejmě nedostanete. Přinejmenším král se v tomhle ohledu vyjádřil více než jasně, že si výchovu malého prince hodlá vzít na starost. Ale nermuťte se... třeba Valar Vašemu svazku požehnají ještě dalším novým životem... a pokud to bude princeznička, jistě král nebude nic namítat, abyste se o ni postarala sama,“ chlácholila mne, aniž by tušila, že každé její slovo je jako bodnutí dýkou.

Neboť náš svazek už požehnán byl... a já cítila, že znovu se ten zázrak opakovat nebude.