139. kapitola

    Už když jsem k tomu altánku kráčela, zmocňovala se mě čím dál tím silnější bázeň, která hrozila, že přeroste v paniku a přiměje mě otočit se a pospíšit zpátky do domu… a nebo kamkoli, kde by něčí společnost dokázala aspoň na okamžik zahnat ten dusivý pocit stísněnosti. Ale neudělala jsem to. Protože jsem chtěla konečně čelit tomu nepříteli, který mě tak zatvrzele pronásledoval, a ač jsem se necítila být na to setkání zcela připravená, věděla jsem, že lepší už to nebude.

Usadila jsem se na širokou lavici, příliš napjatá, než abych se pohodlně opřela, ruku stále v blízkosti své zbraně. K uším mi doléhalo melodické šplouchání vody, jež na mé pocuchané nervy nepůsobilo dvakrát uklidňujícím dojmem, nemluvě o tom, že jsem jasně vnímala záštiplný pohled, který na mě kdosi dosti neúnavně upíral. Měla jsem chuť zakřičet, ať se ukáže a řekne, co ode mě požaduje, ale opanovala jsem se. Však mi již nepochybně záhy své záměry vyjeví a dopředu jsem nepochybovala o tom, že se mi nebudou ani trochu zamlouvat.

Jenže ona osoba, ať už to byl kdokoli, podle všeho neviděla žádný důvod ke spěchu. A tak se z chvilek staly chvíle, z těch ještě delší chvíle, až se přehoupla hodina, aniž by se cokoli stalo. Vím to, protože jsem si to v duchu počítala. Jednak abych měla aspoň hrubou představu o uplynulém čase, a potom mi to dávalo něco, na co jsem se mohla soustředit a udržet tak svou pozornost bdělou. Občas mě během toho čekání přepadaly i pochybnosti, zda si to celé akorát nenamlouvám, ale ten hlásek jsem vždy velmi rychle umlčela. Není přece možné, abych se tak hrubě zmýlila!

Když mě posléze nevyhnutelně přepadla žízeň, krátce jsem jí vzdorovala, nechtělo se mi popíjet čaj bez Almiel, ale jelikož po ní stále nebylo ani vidu ani slechu, nakonec jsem to vzdala. Vždyť vlastně o nic zásadního nešlo. Nedopustím se přece nějaké zrady, když si dopřeju pár doušků, než dorazí. Stále připravená odrazit případného útočníka jsem se nahnula ke stolku a nalila si z konvice onu Elrondovu zázračnou směs. Vůně bylin okamžitě zaútočila na můj nos a já ji lačně nasála, okraj šálku jen malý kousek od rtů.

„Opravdu to hodláš nechat zajít tak daleko?! To jsi mě tedy notně zklamala!“ ozvalo se náhle popuzené zvolání, následované tříštivým zvukem, jak mi kameninová nádobka vyklouzla ze strnulých prstů. Saeros…

Po zádech mi přeběhl mráz a já si úplně živě představovala, jak vystupuje z říčního toku, šat celý zmáčený, ve vlasech zamotané vodní trávy, a pomalu se blíží ke mně. Dech se mi zadrhnul v hrdle, zato srdce bilo na poplach a ponoukalo mne, abych se odtamtud hned klidila. Jenže já nemohla. Ne že by mi nohy vypověděly službu, aspoň když jsem vyskočila ze svého místa, tak mi připadaly v pořádku, ale odmítala jsem strávit zbytek svého života ve strachu, že by si pro mě mohl znovu přijít. Raději to vyřídit tady a teď, než se provdat za Thranduila a přinést mu akorát neštěstí.

„Saerosi…“ přinutila jsem se otočit hlavu jeho směrem s náznakem úsměvu, který by ho snad mohl přesvědčit, že mě jeho nenadálá přítomnost potěšila. A že se ho ani v nejmenším neobávám. „Jak příjemné překvapení. Už jsem ani nedoufala, že tě ještě někdy střetnu.“

Ano, uznávám, tohle nebyl zrovna ten nejlepší začátek, ale co jsem mu měla říct? Jak strašně moc je mi líto, že je mrtvý? Že kdyby byl dosud naživu, tak bych nikdy nedala přednost princi? Oboje mi připadalo patetické a to druhé navíc ani nebyla pravda. Netušila jsem, kolik je mu toho jako mrtvému odhaleno, ale rozhodně jsem mu nemínila lhát. Po tom všem, co pro mě udělal, si to nezasloužil.

„Riel…“ Jeho hlas zněl posmutněle, jako vítr, který se na podzim prohání v holých korunách stromů, teskný a osamělý. „Už tolik vody v řece uplynulo, co jsem tě naposledy zřel… Však půvab tvé tváře zůstal v mysli mé nesmazatelně vryt.“

„I já na tebe vzpomínám, Saerosi. A… chybíš mi. Ale ani to nemůže změnit, co se přihodilo.“ Pokoušela jsem se hovořit přátelsky a věcně, rozvážně leč ne chladně, přesně jak mě to Erestor učil, ovšem jeho jsem neošálila.

„To mě netrápí,“ řekl a zněl skutečně smířený se svým údělem. Vůbec ne jako zlovolný přízrak, který by se mě měl v následujícím okamžiku pokusit stáhnout pod hladinu a ukojit tak svou trýznivou touhu po pomstě. „Byl bych kdykoli položil svůj život, jen abych tě viděl šťastnou, Riel. Ale to ty nejsi. A nebudeš, to mi věř.“

„Proč bych nemohla být?“ zeptala jsem se přímo. „Proč jsi za mnou vůbec přišel?“ Erestor by byl zajisté konsternován nedostatkem mého taktu.

„Abych tě zachránil,“ sdělil mi Saeros bez dlouhých okolků a s neochvějnou samozřejmostí, z níž se mi svíralo srdce bolestí nad jeho ztrátou. A taky v obavě, protože zněl vážně odhodlaně.

„Před čím?“ hlesla jsem v neblahé předtuše.

„Před tím, co sis na sebe přivolala svými činy,“ odvětil, jeho hlas teď tak blízko, že musel stát hned vedle mě.

Kdyby byl ještě naživu, nepochybně by mi jeho dech ovanul tvář. Přesto jsem nepochybovala, že je skutečný… k tomu stačilo natáhnout ruku a dotknout se jeho paže… Látka jeho tuniky byla pod mou dlaní překvapivě suchá, zato jeho prsty byly ledovější než voda v hlubinách Ulmovy říše, když se pevně obemkly kolem mého zápěstí.

„Příště bys měla být ve svém počínání obezřetnější…“ zašeptal mi naléhavě do ucha. „Některé jedince není radno si znepřátelit…“