134. kapitola

    „Slušný projev…“ prohodil Erestor, když mě kapitán doprovodil zpátky k mému místu a já se, ještě poněkud roztřesená, usadila. „Zprvu jsem měl trochu obavy, obzvláště když jsi odpoledne byla mírně hysterická, ale dopadlo to nad očekávání dobře,“ zhodnotil můj výkon bez nějakých přehnaných emocí.

Připadalo mi, že toho prostě nemůže vyvést z rovnováhy vůbec nic. Tedy až na jistého ellona… poupravila jsem rychle svůj názor, jakmile na něj Glorfindel ostře vyjel, proč na mém vystoupení tak tvrdošíjně trval, když to klidně mohlo počkat do zítřka, až mi bude lépe.

„Nevšiml jsem si, že bys byl podobně ohleduplný na své vojáky!“ opáčil Erestor ledově. „A vyprošuji si, abys zpochybňoval mé metody, já se do tvé práce také nevměšuji!“

„Ale jenom proto, že se úzkostlivě vyhýbáš cvičišti, abych se zase nerozhodl prověřit tvé bojové schopnosti. Protože ty jsou tak žalostné, že by tě porazila i elleth s pánvičkou v ruce!“ nebral si kapitán servítky.

„Dej mi jen chviličku na rozmyšlenou… Ano, už to mám! Tohle bude nejspíš ten důvod, proč jsem rádce a ne voják!“ odsekl Erestor, popuzený jeho kritikou.

„Podle všeho nejsi ani mentor, příteli,“ upozornil ho kapitán, tentokrát smířlivým tónem. „Ale nic si z toho nedělej, když dojde na jednání, nemáš sobě rovného.“

„Obávám se, že si pleteš mentora a vychovatele mladých ellith, protože tím já rozhodně nejsem! A přesně to jsem řekl i Elrondovi!“ nenechal si to Erestor líbit.

„Očividně na něj tvůj argument nezabral,“ odtušil Glorfindel suše. „Ale nestrachuj se, již zítra se těchto svých povinností zbavíš.“

„Tomu jsem ze srdce rád!“ pronesl ten ellon odměřeně, než se s tichým zašustěním své róby vzdálil.

„Ten si mě tedy opravdu neoblíbil…“ hlesla jsem útrpně a část mé dobré nálady se okamžitě vytratila. Vždyť pokud nejsem schopná vycházet s tímhle odtažitým rádcem, jak si potom povedu v Eryn Galen? Jak můžu doufat, že zapadnu mezi ostatní? A jak se vypořádám s králem Oropherem?

„Neber si to tak, Riel, není to tvoje chyba,“ sevřel kapitán jemně mé rameno v konejšivém gestu. „Erestor je poslední dobou poněkud náladový.“

„Že to není moje chyba?“ zopakovala jsem po něm nedůvěřivě. „Jak by to mohla nebýt moje chyba? Vždyť je naprosto zřejmé, že mě nemůže vystát!“

„Tak to není, on teď akorát nemá dobré období. Ale to nemá vůbec žádnou spojitost s tebou.“

„A s čím tedy?“ domáhala jsem se okamžitě odpovědi. A značně skepticky nutno říct.

„Rád bych ti to pověděl, abych rozehnal tvé chmury, ale obávám se, že mi to nepřísluší,“ odbyl mě kapitán. „Ovšem klidně ti dám své slovo, že Erestor proti tobě osobně nic nemá.“

Tak docela přesvědčená jsem o tom nebyla, ale nepřišlo mi moudré to nahlas zpochybňovat. Akorát bych si tím Glorfindela znepřátelila a to jsem opravdu nechtěla. Proto jsem přikývla a dál to neřešila.

Jen co se kapitán vzdálil, pospíšila si ke mně Almiel. A nešetřila chválou.

„Nech toho nebo se budu červenat,“ snažila jsem se ten příval jejích slov zastavit. Marně.

„Byla jsi prostě neuvěřitelná! Nevědět, kdo skutečně jsi, tak bych tě vážně považovala za princeznu! Bylo to… tak… opravdové…“ rozplývala se.

„Já to také tak myslela. Včetně toho, že se pomodlím za jejich bezpečný návrat,“ upozornila jsem ji trochu dotčeně, že mě má až za takovou lhářku.

„To já přece vím…“ pronesla tiše, náhle docela vystřízlivělá ze svého předchozího nadšení. Hádám, že zrovna myslela na svého mrtvého chotě, který se už z boje domů nevrátil… k její neskonalé úlevě…

Ta zádumčivá nálada jí vydržela během celé večeře, až jsem začínala pochybovat, jestli je její setkání s Amrasem v tomhle stavu tím nejlepším nápadem. Ale jelikož už bylo vše domluvené, zdráhala jsem se to zase měnit. Navíc s ním budeme venku ve větším bezpečí, aby si Almiel mohla nerušeně vychutnávat atmosféru Imladris. Já sama bych ten požitek klidně oželela, protože od jisté doby mi šum vody připadal značně zlověstný, ovšem proč jí nevyhovět, když ji to potěší? Stejně jsem se v domě cítila snad ještě stísněněji než mimo něj.

Proto se mi dost ulevilo, když bylo konečně po jídle a já se mohla omluvit od stolu s tím, že si potřebuji před nadcházející cestou trochu odpočinout. Do svých komnat jsem samozřejmě nešla, místo toho jsem zamířila do zahrad, abych počkala na Almiel, která měla přinést náš čaj.

S rukou dostatečně blízko mé dýky, abych ji v případě potřeby mohla bleskurychle vytáhnout, a v dostatečné vzdálenosti od jakéhokoli vodního zdroje jsem se ani necítila nějak zvlášť ohrožená. Tedy kdyby nebylo jedné maličkosti…

Noční hmyz kolem mě bezstarostně bzučel, občas jsem zdáli zaslechla sovu či zachytila zatřepetání netopýřích křídel kdesi nad mou hlavou… prostě obvyklé zvuky, které jsem slýchala bezpočtukrát předtím. A to bylo právě ono… že to pro mě byly už zase jenom zvuky. Tatam byla má schopnost rozumět fauně a rovněž tak vodě a větru, a to se mi zdálo více než znepokojivé. Znamenalo to snad, že už jsem ztratila přízeň Valar? Že se nakonec přece jen rozhodli ponechat mě napospas mému osudu?

Bez všech těch hlásků přírody, které volaly a prozpěvovaly, jásaly a bručely, škádlily a radily, jsem si připadala strašlivě osamělá… a zranitelná… A pak se znenadání ozval čísi hlas přímo přede mnou.

„Vyhýbáte se tanci, lady Lothíriel?“