137. kapitola

    „Celegorm byl tvůj bratr?“ vydechla jsem užasle. „O tom jsem neměla nejmenší tušení…“

„Ovšem, to byl také záměr.“ Nádech posměchu, který jsem si za ty svoje předchozí výtky nejspíš zasloužila. Jenže omluvami jsem se teď zdržovat nemínila.

„Měl bys jít… rychle… ať tě Almiel nevidí…“ popoháněla jsem ho, ale on zůstával zatvrzele na svém místě.

„Není to zbytečné? Pokud tě bude skutečně doprovázet do Eryn Galen, tak se s ní stejně zítra setkám. Nebylo by to snad lepší odbýt teď? Beze svědků?“ navrhnul a já musela byť nechtě uznat, že na tom opravdu něco bude.

„Možná bych ji na to měla ale předem připravit…“ uvažovala jsem nahlas.

„Na některé věci nelze druhého připravit. A kdoví… třeba mě po té době ani nepozná,“ konejšil mě Amras, třebaže moc přesvědčivě to neznělo. „Stejně je s podivem, že jsem na ni nenatrefil už dříve… Přece jen jsme sem se Saerosem občas zavítali…“

„Pokud jste neběhali za švadlenkami, tak v tom zas tak velkou záhadu nevidím,“ utnula jsem rázně to jeho bezúčelné filozofování. „Víš už vůbec, co jí řekneš?“

„Pozdravím ji a zeptám se, jak se jí vede?“ prohodil a podle tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že si mě dobírá.

„To na ni určitě udělá náležitý dojem,“ ušklíbla jsem se skepticky. Naneštěstí dřív, než jsem mu mohla poradit něco lepšího, zachytila jsem Almieliny tiché kroky v trávě a jen o chvilku později před námi stanula i ona sama.

„Riel, konečně!“ vydechla úlevně. „Už jsem si říkala, jestli sis to nerozmyslela. Copak tě tak zdrželo? Čaj už je připrave-“ V ten moment si musela povšimnout, že nejsem sama, protože se překvapeně zajíkla. Se zatajeným dechem jsem čekala na její další reakci, která přišla takřka vzápětí. „Amrasi?“ hlesla poněkud nevěřícně.

„Buď zdráva, Almiel,“ promluvil dotyčný ellon klidně, jako kdyby její šok vůbec nezaznamenal.

Toliko k naději, že by ho nepoznala… pomyslela jsem si útrpně. S úsměvem, o kterém jsem doufala, že nevyhlíží příliš křečovitě, jsem se obrátila k ní. „Tak vy už se znáte?“ otázala jsem se nevinně. „A já se ti ho zrovna chystala představit! Amras mě v Eryn Galen učil boji s mečem a princ ho sem poslal, aby nás bezpečně doprovodil do království.“

„Tomu nerozumím…“ pronesla Almiel se zřetelnou nelibostí. „Nemá snad důvěru ve schopnosti lorda Glorfindela?“

„Spíš bych řekla, že mě chtěl potěšit společností starého známého,“ pokoušela jsem se ji upokojit. „Tobě jeho přítomnost vadí?“

„Mně? Ale kdepak! Proč by měla?“ opáčila má přítelkyně natolik prudce, že mohla rovnou souhlasit. Vyšlo to totiž úplně nastejno. Zvažovala jsem, jak postupovat dál, ale to už se do toho vložil Amras.

„Můžu tě ujistit, že si mé přítomnosti ani nepovšimneš,“ poznamenal poněkud odměřeně. Nejspíš se ho její chování opravdu dotklo. A já se mu ani nedivila, po tom, co pro ni vykonal, by si věru zasloužil vřelejší přivítání. Kdyby svůj čin ovšem tak úzkostlivě netajil.

„Já a moje jednotka pojedeme napřed, abychom prověřili okolí a zajistili bezpečnou cestu pro zbytek výpravy. To je náš úkol,“ oznámil jí ještě věcně, zatímco jsem si lámala hlavu nad tím, proč je na něj Almiel vlastně tak nazlobená. Bylo to snad proto, že tehdy odjel bez jediného slova rozloučení? To by ale znamenalo, že jí na něm záleží… A nebo ho nemůže vystát, protože je příbuzný jejího chotě?

„Vždyť jsem už řekla, že mi tvá přítomnost nevadí. Byla jsem jen… překvapená, že tě opět vidím. Nečekala jsem tě tu…“ sdělila mu, její tón ledový jako vítr, který se v zimě prohání po zasněžených pláních.

„Pokud jsi chtěla mít jistotu, že mě už nikdy neuvidíš, pak jsi měla zůstat v Lindonu. Protože tam by se ti tvé přání rozhodně vyplnilo,“ odtušil Amras podobně přívětivě a po úsečném rozloučení nás opustil.

„Almiel… co se děje? Proč jsi na něj taková?“ zeptala jsem se lehce zdráhavě, jakmile byl z doslechu.

„Copak ty nevíš, kdo to je?! Nepochlubil se ti s tím snad?!“ zasyčela jako podrážděná kočka, která je připravená zatnout své drápy do živého masa. „Je to můj švagr! Celegormův bratr!“

„Já vím…“ přiznala jsem tiše. „Ale to nevysvětluje tvé chování. Copak ti někdy ublížil? Nebo nějak ukřivdil? Čím si zasloužil, že jsi k němu takhle nepřívětivá?“

„Tím, že mi dal falešnou naději!“ vyštěkla na mě Almiel vztekle. „Že se tvářil, jako kdyby mi chtěl vážně pomoct! A já byla tak hloupá, že jsem mu věřila!“

„Vždyť se ti snažil pomoct, Almiel!“ bránila jsem ho, ale odmítala jsem být konkrétnější. Nepříslušelo mi hovořit o podobných záležitostech, bylo na něm, aby se rozhodl, zda se jí s tím chce svěřit.

„Že snažil?!“ Hořce se zasmála. „Jenže ta jeho snaha mi přinesla akorát více bití! Čeho si myslel, že docílí, když s Celegormem promluví?! Kdyby se do toho tehdy nevměšoval, tak…“ Almielin hlas se zlomil jako křídlo křehkého ptáčka a ve střemhlavém pádu do hlubin mi vyjevil celou tu tragédii.

„Věděl to? Myslím Amras…“ vypravila jsem ze sebe, slzy na krajíčku.

„Záleží snad na tom?! Nebýt jeho, nemusela jsem přijít o své dítě! A to mu nikdy neodpustím!“ zapřisáhla se.

„Almiel… je mi to tak strašně moc líto…“ vydechla jsem, třebaže jsem si uvědomovala, že žádná slova na světě nemohou zmírnit její bolest. A kdoví, jestli by vůbec přiznání, čeho se pro ni Amras dopustil, dokázalo na té nenávisti k němu něco změnit.