131. kapitola

    „Teď se tváříš, jako kdybys stanula tváří v tvář samotnému Sauronovi…“ zhodnotil můj výkon Erestor. „V jednu chvíli jsem byl ale celkem spokojen… vyhlížela jsi přesně jako milující choť, která má obavy o život svého muže, avšak zároveň i důvěru v jeho schopnosti. To bylo opravdu dobré.“

Jeho neosobní tón mě hluboce zasáhnul a můj předchozí strach se rychle změnil ve zlost. „Už Vám někdo řekl, že některé Vaše metody jsou dost odporné?!“

„Už mi říkali leccos,“ odvětil zcela klidně. „Nicméně doufám, že si uvědomuješ, že tvé nynější chování je opět velice nepřijatelné?“

Ignorovala jsem tu výtku. „Vy byste si měl zase uvědomit, že o některých věcech by se nemělo planě hovořit!“

„Nenapadlo by mě, že zrovna ty budeš pověrčivá!“ vysmál se mým obavám Erestor.

„Obvykle ne, ale…“ spustila jsem rázně, jen abych se vzápětí zadrhla.

Jak bych mu mohla vysvětlit, z čeho jsem tak vystrašená, když jsem to ani já sama nechápala? Dokud jsem se oddávala sebelítosti a trápila se nad tím, že už nikdy neuvidím, ani mi nepřišlo na mysl, že by nám skutečně mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Ale teď… teď jsem ho cítila, jak se kolem mě plíží, jako temný stín, který se pod rouškou noci přikrádá blíž a blíž, až jsem měla pocit, že se úzkostí docela zadusím.

Zkoušela jsem se uklidnit vcelku logickou myšlenkou, že kdyby nám chtěli Ulmo nebo Saeros uškodit, pak to již dávno udělali, jenže příliš to nepomohlo. Nedokázala jsem setřást tu podivnou tíseň, jež na mě dolehla, natožpak se zbavit toho strašlivého chladu, který se usadil hluboko v mých kostech a hrozil, že mě úplně ochromí. Měla jsem neodbytný pocit, jako kdyby mě neustále někdo sledoval… dýchal mi na krk… cítila jsem čísi cizí přítomnost tak hmatatelně jako tu Erestorovu. Cítila jsem… nenávist… tak silnou, jako kdyby mi někdo hrotem nože přejížděl po kůži…

„Ale?“ zopakoval Erestor mé poslední slovo, aby mi naznačil, že stále čeká, až to dopovím.

„To Ulmo… řekl mi, že Thranduil brzy zemře.“

Můj hlas zněl stejně prázdně, jako jsem se v tu chvíli cítila. Co jen se to se mnou dnes děje? Copak už docela přicházím o rozum? Kde je ten optimismus, s nímž jsem si ještě před okamžikem plánovala společnou budoucnost? Kde má sebejistota a odhodlání, které jsem nabyla během rozhovoru s Amrasem?

Lehce rozechvělou rukou jsem se natáhla pro svůj pohár s čajem a svlažila vyprahlé rty. Mezitím jsem si na tu jeho hořkou chuť zvykla natolik, že už jsem ji ani nevnímala, a i kdyby tomu tak nebylo, pochybuji, že by mě to právě teď trápilo. Zato mě trápila Erestorova odpověď. Neočekávala jsem od něj žádné zvláštní pochopení, tak pošetilá jsem nebyla, ale stejně se mě dotklo, jak málo zájmu projevil.

„Lord Ulmo není Valou smrti, aby něco podobného věděl, tím je lord Námo, pokud ti to ještě není známo,“ oznámil mi s notným despektem.

„Mně je hlavně známo, že ho Ulmo neváhá v některých případech ochotně zastoupit!“ sdělila jsem mu na oplátku. „A já se obávám, že mu chce ublížit!“

„Proč by to činil?“

„Protože ho nenávidí!“ odvětila jsem prudce. „Už jednou spolu zkřížili zbraně… a mám pocit, že kdyby u toho tenkrát nebyli i další Valar, už tehdy by ho zabil!“

„A proč ho podle tebe tak nenávidí?“ vyptával se Erestor dál značně skeptickým tónem.

„To kvůli mně… protože jsem ho odmítla…“ přiznala jsem zkroušeně.

„Takže se považuješ za natolik výjimečnou, že by se kvůli tobě měl jeden z Valar pouštět do soubojů s jiným sokem? Nu, sebevědomí ti rozhodně nechybí…“

„Já si to přece nevymýšlím!“

„Ne?“ opáčil Erestor chladně. „A jak mi potom vysvětlíš, že tě lord Ulmo milostivě propustil ze své říše, aby ses mohla navrátit k princi? Předpokládám, že to udělal proto, že ho tak nenávidí.“ Tohle už byl čirý sarkasmus.

Nešťastně jsem zavrtěla hlavou. „Nemáte ponětí, co se tehdy událo, a podle všeho ani nemá smysl Vám o tom povídat. Ostatně nejsem to ani tak já, o koho mám strach, vím, že by se ani Ulmo neodvážil mi ublížit, ale vůči Thranduilovi určitě podobně zdrženlivý nebude.“

„Až doteď se nezdálo, že by tě tohle trápilo, a to od oné události s lordem Ulmem uběhlo už poměrně dost času. Tak proč by sis měla dělat starosti nyní?“ pokoušel se mi to Erestor vymluvit a podle toho, jak to znělo, už neměl sebemenší náladu se o tomto tématu déle bavit.

„Protože… cítím… že něco není v pořádku…“ vypravila jsem ze sebe zdráhavě. „Mé… instinkty… mi to říkají…“

„Myslím si, že tvé instinkty se ti akorát pokouší sdělit, že bys měla více odpočívat. Doneslo se mi, že jsi byla opět na cvičišti, to jistě není nejlepší místo pro nastávající matku…“ smetl má slova způsobem, jako kdyby se celá ta záležitost odehrávala pouze v mé hlavě.

A nejhorší na tom bylo, že měl zdánlivě pravdu, neboť zatím neexistoval jediný hmatatelný důkaz, který by mé podezření potvrdil. I když… nejhorší… daleko horší by samozřejmě bylo, kdyby se mé obavy nakonec ukázaly být opodstatněnými. Nevím, jestli bych dokázala žít s vědomím, že jsem měla možnost tomu zabránit, ale já se rozhodla ta varování docela ignorovat. Na druhou stranu… co se dalo v této chvíli udělat jiného než zůstat ve střehu a vyčkávat? Beztak mi cosi našeptávalo, že nebudu muset čekat dlouho…