138. kapitola

    „Nech to být, Riel, ano?!“ požádala mě Almiel ostře. „Raději mi řekni… nebudu se v Eryn Galen setkávat s Amrasem často, že ne? Protože to bych opravdu nerada!“

„Ne, nebudeš. Leda že bys na něj změnila názor...“ pronesla jsem s pošetilou nadějí, že by si to ti dva mohli přece jen ještě vyříkat. A pokud se nestát přáteli, tak být aspoň schopní strávit nějaký čas ve stejné místnosti. Když jsem jen pomyslela, jak jsem doufala v něco víc, jak jsem spoléhala na to, že by jí Amras mohl zbavit toho jejího strachu a trudomyslnosti, připadala jsem si jako naprostý blázen. Chtěla jsem jim pomoct… a namísto toho jsem jim oběma uškodila. To bylo dosti trpké poznání.

„S tím bych být tebou nepočítala,“ odtušila Almiel už o něco mírnějším tónem. „Chápu, že je to tvůj přítel, ale ani tak mu nemohu zapomenout, co mi způsobil!“

„A jak sis vlastně představovala, že tu záležitost vyřeší?“ zeptala jsem se ve snaze zjistit o tom jejich vztahu – pokud se to tak dalo vůbec nazývat – něco víc. „Nemohl přece udělat nic jiného než zkusit se svým bratrem promluvit.“

„Mohl mi dopomoct k útěku! Jenže on se domníval, že by si mě Celegorm stejně našel, že bych tím svou situaci příliš nezlepšila!“ Silně kritický podtón dával tušit, jak o tom smýšlí ona.

„V tomhle případě bych věřila Amrasovu úsudku, přece jen se spolu znali delší dobu… a měl možnost vidět ho i v boji. To o jednom celkem dost prozradí,“ pokoušela jsem se ji přivést k rozumu, ale marně.

„Mohla jsem tušit, že budeš na jeho straně! Koneckonců vojáci drží při sobě a tím ty jsi očividně víc než čímkoliv jiným!“ sekla po mně Almiel hněvivě.

„Jsem na jeho straně, protože bych se zachovala stejně jako on. A protože nevěřím, že by ten Amras, kterého znám, vědomě někomu ublížil nebo dopustil, aby mu bylo ublíženo.“

„Ale stalo se tak!“ namítla nesmířlivě.

„Nepochybuji o tom, že tehdy udělal vše, co bylo v jeho silách. Možná kdyby ses uklidnila a zkusila s ním rozumně pohovořit, pak bys to viděla také tak. Prozatím bys mohla aspoň popřemýšlet, proč vůbec opustil Lindon.“

„Nejspíš proto, že se mi styděl pohlédnout do očí! Aspoň důslednost, s jakou se mi vyhýbal, by o tom svědčila! A potom… zaslechla jsem cosi o tom, že si v té bitvě nevedl příliš dobře. Asi na těch šuškandách bude něco pravdy, léčitelé říkali, že byl dost zřízený…“

„Nechci znevažovat jejich schopnosti, ovšem pokud tě skutečně zajímá, co se během té bitvy odehrálo, musíš se zeptat vojáků, kteří v ní byli,“ podotkla jsem suše.

„Nejlépe Amrase, že?“ opáčila uštěpačně. „Nebylo nakonec tohle rádoby náhodné setkání jeho nápad? Ani by mě to nepřekvapovalo! Zato od tebe bych tohle nečekala, myslela jsem, že jsi moje přítelkyně!“

„Jsem tvoje přítelkyně, Almiel,“ povzdechla jsem si, unavená z toho nikam nevedoucího dohadování. Byla jsem taky někdy tak zatvrzelá a hluchá vůči veškerým argumentům? A tak přesvědčená o své pravdě, že jsem odmítala byť jen připustit jinou možnost? Nemusela jsem pátrat ani moc hluboko ve své paměti, abych si odpověděla že naneštěstí ano.

„Tak proč se tak nechováš?!“ vytrhla mě Almielina výtka z mého rozjímání. „Svěřila jsem ti, co jsem si s Celegormem vytrpěla, a ty stejně považuješ za výtečný nápad vehnat mě do cesty jeho bratrovi?!“

Počítala jsem do pěti, než jsem znovu promluvila, udržet klid totiž bylo těžší a těžší. „Až do dnešního dne jsem neměla ani tušení, jakou roli sehrál Amras v tvém životě, nebo že ho vůbec znáš. Požádala jsem ho, jestli by tě nemohl trénovat, a on se s tebou chtěl nejprve setkat, než mi něco přislíbí. Ani on v ten moment netušil, kdo jsi. Teprve během té večeře tě poznal… a zaskočilo ho, jak utrápeně vyhlížíš. Doufal, že bez Celegorma se ti daří dobře, a byl zklamaný, že tomu tak není.“

„Nepovídej! Že by mu konečně došlo, jak moc tehdy selhal? To by byl aspoň nějaký pokrok!“ odfrkla si Almiel znechuceně.

Potřásla jsem hlavou. „Já jenom doufám, že jednou přijdeš na to, jak moc ses v něm mýlila. A že on bude natolik velkorysý, aby ti to odpustil.“

„Nech si tyhle své blahosklonné řeči, Riel, buď tak dobrá!“ pronesla kousavě. „A nebo jsi už ráčila pozapomenout, jak hanebně ses tady chovala k princi? Můžeš mluvit o štěstí, že on je opravdu velkorysý! Jiný by ty tvé nálady tak trpělivě nesnášel!“

„Tohle nepotřebuji připomínat, Almiel, ale přesto ti za to děkuji,“ sdělila jsem jí bez špetky ironie. „Snad budeš jednou i ty schopna sebekriticky posoudit své nynější jednání a nebudeš přitom pociťovat žádnou lítost. Přála bych ti to, protože vědomí, že jsi někomu ukřivdila, není příliš příjemné.“

Byla jsem vážně zvědavá, jestli si Almiel vezme má slova k srdci, a nebo se bude chtít dál hádat, a během ticha, které následovalo, jsem si říkala, jak asi tahle příhoda poznamená náš vztah. Neboť bylo zcela zřejmé, že se jí má loajalita k Amrasovi hodně dotkla. A já se nemohla nepodivovat, zda přátelství snad zavazuje k nějakému nekritickému a neobjektivnímu pohledu vůči tomu druhému, zda je to jen honosné pojmenování pro čiré pochlebování a upřímnost v něm byla už dávno označena za nežádoucí.

„Potřebuji teď být chvíli sama…“ zamumlala Almiel po době, která se zdála skoro nekonečná. „Trochu se projdu…“

Zněla už podstatně klidněji a já se na ni smířlivě pousmála. „Dobře. Ale ten čaj si se mnou potom dáš, ne?“ zeptala jsem se, protože jsem se s ní nechtěla rozcházet ve zlém.

„Pokud se ti na mě bude chtít čekat…“ prohodila mírně vzdorovitě, nejspíš abych si nemyslela, že už mi docela odpustila, ale to mi nevadilo.

„To víš, že počkám. Budu v altánku,“ přislíbila jsem jí, třebaže mé instinkty mě od toho zrazovaly. A jak se zanedlouho ukázalo, měla jsem je poslechnout.