136. kapitola

    Nevím, jak to poznal, možná z toho, jak jsem dlouhou dobu nic neřekla, každopádně když znovu promluvil, jeho hlas už byl prost jakékoli hrdosti.

„Stalo se to v čestném souboji, Riel, nebylo to, že bych ho bodnul do zad,“ sdělil mi kdoví proč a zněl přitom nesmírně unaveně. Opravdu si myslel, že ho z něčeho takového podezírám? A že i kdyby to byla pravda, tak že bych mu to zazlívala?

„Samozřejmě,“ pousmála jsem se na něj povzbudivě. „Ví o tom ještě někdo? Třeba Almiel?“

„Věděla o tom celá jednotka, byli přítomni tomu zápasu. A Valar jsou mi svědky, že to byl ten nejtěžší boj v mém životě. Ale pochybuji, že by se to doneslo až k ní, aspoň jsem se snažil, aby se o tom nikdy nedozvěděla.“

„Ale proč?“ nechápala jsem. „Přece jsi to udělal, abys ji ochránil… podle všeho ti na ní opravdu záleží…“

„Právě proto, Riel,“ řekl nevesele. „Domníváš se snad, že se králi zamlouvalo, co se stalo? Jakmile mě léčitelé dali do pořádku, předvolal si mě k sobě a můžeš si být jistá, že mým činem nebyl ani trochu potěšen. Hovořil už předtím s pár muži, a tak si o celé té záležitosti stihl udělat dostatečně jasný obrázek, nicméně mi stejně důrazně doporučil, abych se připojil ke skupině lorda Elronda, pokud ten o mé služby bude vůbec stát.“

„Cože?! On se tě zbavil?! Jen tak?! Vždyť jsi neudělal nic špatného!“ nevěřila jsem vlastním uším. Tohle, že má být ten chápavý panovník, který mi poskytnul záštitu a umožnil tak svatbu s princem? Má někdejší vděčnost k němu kvapem opadala, protože podobné rozhodnutí pro mě bylo morálně zcela nepřijatelné, ovšem hned následující Amrasova slova mě přiměla vidět onu událost i z jiného úhlu. Toho, kterým na ni nahlížel král.

„Že jsem neudělal nic špatného?“ zasmál se skoro pobaveně. „Vyzval jsem k souboji svého nadřízeného a pokud se nemýlím, to je nepřípustné kdekoli, nejen v Lindonu. Ven mezi lid se to naštěstí podle všeho nedostalo, ostatně král mi přislíbil, že se o to postará, ovšem v armádě se to pochopitelně rozneslo. A můžu tě ujistit, že po tomhle by si mě žádný z velitelů do své jednotky nevybral.“

„Copak nikdo nevěděl, jaký to byl násilník? Vždyť to byl záslužný čin pro všechny!“ bránila jsem jeho konání, přestože podstatně s menší vervou než prve.

„Ne, nebyl. Celegorm byl sice mizerný ellon avšak výborný vojevůdce, který se osvědčil v mnoha bitvách. Pro krále to byla dost citelná ztráta.“ Krátké odmlčení. „Ten den se mě zeptal, zda svůj čin považuji za správný. Jestli opravdu věřím, že jsem tím té elleth prospěl. Protože pokud budeme poraženi a ona se dostane do rukou nepříteli, můžu si prý být jistý, že s ní budou nakládat ještě mnohem hůře. A bude to zčásti i moje vina, když podobnými osobními spory oslabuji jeho vojsko. Musím přiznat, že jsem vůbec nevěděl, co na to odpovědět. Protože měl pravdu.“

„Proto jsi souhlasil s tím jeho návrhem? Abys mu tu ztrátu nějak vynahradil?“

„Ano. Byla to moje jediná příležitost, jak dál sloužit… Pokud bych chtěl zůstat, byl bych neprodleně propuštěn z armády.“

„A bylo by to skutečně tak špatné? Aspoň byste byli nakonec spolu…“ pronesla jsem tiše, přesvědčená o tom, že Almiel by to jistě nevadilo, obzvláště kdyby se dozvěděla, co pro ni udělal. Ale jako předtím, ani teď jsem zřejmě nedohlédla do všech důsledků.

„Jsem voják, to je moje živobytí, nic jiného ani neumím. Nebyl bych schopen se o ni postarat. Nedokázal bych jí dát všechno to, co si zaslouží,“ odtušil prázdným tónem.

„Zaslouží si muže, který ji bude milovat a ctít. Muže, který by na ni nikdy nevztáhl ruku. A tohle že bys jí ty nemohl dát?“ prohodila jsem takřka vyčítavě.

Připadalo mi totiž, že se akorát vymlouvá. Že se rozhodl odjet, protože se nedokázal smířit s myšlenkou, že by musel opustit armádu, ne proto, že by to bylo to nejlepší pro Almiel, jak se mě tu právě pokoušel přesvědčit. Představa, kolika zklamání a bolesti by byla má přítelkyně ušetřena, kdyby nebyl zbabělec a zůstal, mě naplňovala zlostí.

„Není to tak jednoduché, jak si myslíš, Riel…“ upozornil mě Amras mírně, ale já to odmítla poslouchat.

„Že není?! A myslíš si, že pro ni to tam bylo jednoduché?!“ vpálila jsem mu do tváře prudce. „Zabil jsi pro ni muže, bylo by opravdu tak těžké vzdát se svého postavení v armádě a být s ní?! Nemáš ponětí, jak moc po tom všem někoho potřebovala! Jenže tam nikdo nebyl!“

„Věř mi, že se mnou by si moc nepomohla… akorát by se na ni lidi dívali skrz prsty…“ sdělil mi Amras s neochvějností, která mě zarážela. „Pokud by mě tedy vůbec chtěla,“ dodal ještě zamyšleně.

„Alespoň jsi jí měl tuhle volbu nabídnout!“ odsekla jsem uštěpačně. „Sešel ses s ní vůbec ještě před svým odjezdem?! A nebo ses odtamtud nenápadně vytratil?!“

„Riel…“ zaprotestoval chabě, podle všeho zarmoucený, jak na něj pořád útočím. „Věřil jsem, že se jí bez něj povede už dobře… A jelikož jsme nebyli v nějakém… důvěrném vztahu… nebyl důvod se scházet. Pouze bych tím riskoval, že ji přivedu do řečí, a to jsem rozhodně nechtěl.“

„Říkal jsi, že to až na veřejnost neprosáklo… tak proč ta opatrnost?“ podivovala jsem se. „Co mi tajíš?“

Amras chvíli otálel, než znovu promluvil. „Měl jsem obavy, že jakmile se na mě podívá, pozná, že jsem ho zabil já… a to jsem nechtěl.“

„Pochybuji, že by tě za to odsoudila! Že by to kdokoli soudný z tamních lidí udělal! Není přece zločinem zabít tyrana!“

„Vážně? Ani když je to tvůj starší bratr?“