132. kapitola
Ani v soukromí mých komnat, kde jsem se převlékala k večeři, ze mě ta podivná tíseň neopadla. Cítila jsem se jako tenkrát, když jsme pod Thranduilovým velením vyjeli pobít ty strašlivé pavouky. I tehdy jsem vnímala přítomnost nepřítele ještě dříve, než jsem ho vůbec zahlédla. A teď to bylo podobné…
Už jsem nepochybovala o tom, že je to mé podvědomí, které se mě snaží před něčím varovat, protože ta druhá možnost pro mě byla zcela nepřijatelná. Ano, byla jsem slepá a díky svému stavu i značně náladová, ale nebyla jsem blázen. Záhadou ovšem zůstávalo, proč by se mělo něco dít teď, jen pouhý den před naším odjezdem. Souviselo to snad nějak s příjezdem Amrase? A nebo Ulmo usoudil, že lepší příležitost, jak mě dostat zpátky do svého podvodního království, už se mu nenaskytne? Pokud si ale myslí, že bez prince coby ochránce pro něho budu lehkou kořistí, pak se krutě mýlí!
S jistým zadostiučiněním jsem si pod dlouhé sukně připnula pouzdro s dýkou a zkusmo jsem přes to místo přejela rukou, abych zjistila, zda nějak nápadně nevyvstává. Zdálo se to být v pořádku a já se nevesele pousmála. Pokud Ulmo opravdu touží po dalším setkání se mnou, tak tentokrát už na něj budu připravená.
„Lothíriel?“ S tichým zaklepáním vstoupila dovnitř Almiel a podle všeho se hned na prahu zarazila. „Je ti něco? Vyhlížíš… tak zvláštně…“
„Ano?“ Je možné, že zahlédla tu zbraň? dělala jsem si starosti, ale hned její další slova to vyvrátila.
„Vyhlížíš nějak… sebevědoměji… a odhodlaně…“ hledala výraz, který by dle jejího soudu nejlépe vystihoval mé duševní rozpoložení, a popošla ke mně blíž, zřejmě aby mohla mou tvář důkladněji zhodnotit.
Její odpověď mě překvapila, protože já se uvnitř cítila spíše zoufalá. Ale to mě netrápilo, vždyť ze zoufalství se mnohdy rodí ty nejodvážnější činy… zoufalství je pořád ještě dobré… nejhorší by byla odevzdanost…
„Je mi dobře,“ pousmála jsem se na ni, abych ji uklidnila. „Půjdeme?“
„Nechceš nejprve učesat? Musím si přece nacvičit všechny ty složité účesy pro urozené ellith, abys pak v Eryn Galen nevypadala nepatřičně,“ nabízela se mi Almiel, ale já to potřesením hlavy zamítla.
„Děkuji ti, ale ne… dnes večer chci být ještě naposledy sama sebou… obyčejnou Riel, která si nemusí na nic hrát…“
Zlehka mě pohladila po vlasech, které jsem si zapletla do jednoho silného copu, přesně tak, jak jsem si za dobu svého působení v armádě navykla.
„Jistě to nebude tak zlé… každý se přece musíme občas přetvařovat, tomu se prostě nevyhneš,“ konejšila mne, třebaže docela zbytečně. Neboť já už s tou vyhlídkou byla víceméně smířená.
„Však si na to také nestěžuji,“ ujistila jsem ji rychle. „Jen se nechci ještě nechat spoutat všemi těmi předpisy a pravidly etikety, pro tento den chci být ještě volná.“
„Nepochybuji o tom, že princ už najde způsob, jak ti dostatečnou dávku volnosti dopřát i později. Je to bystrý ellon a ví, jaká jsi. Ví, že tě nemůže jen tak zavřít do komůrky s vyšíváním.“
„Nemám v zásadě nic proti vyšívání, jenom tak odmítám trávit veškerý svůj čas,“ upozornila jsem ji jemně, poněkud dotčená tím, jak si všichni myslí, že by se jehla v mých rukou mohla proměnit v nebezpečnou zbraň. Tedy myslím nebezpečnou pro mě, samozřejmě. „Mnohem raději se budu věnovat našemu synkovi…“ pronesla jsem se šťastným úsměvem a rukou jsem zálibně pohladila své bříško, v němž rostl ten malý zázrak.
„Nevím, jestli se to ve vyšších kruzích nosí, ale rozhodně to zní jako dobrý plán,“ souhlasila Almiel a mě potěšila její podpora. Přesně tohle budu v nadcházejících dnech, či spíše měsících potřebovat, někoho, kdo bude stát na mé straně. Pokud se tedy do Eryn Galen vůbec dostanu…
„Možná bychom si ten čaj mohly dát uvnitř, co říkáš?“ navrhla jsem spontánně. Odvaha čelit nepříteli byla sice hezká věc, ale vědomě se vystavovat nebezpečí už zavánělo lehkovážností a té jsem se chtěla ve svém stavu rozhodně vyvarovat.
Jenže Almiel se můj nápad nezamlouval. „Uvnitř? Vždyť jsem uvnitř strávila skoro celý den, chci se ještě naposledy pokochat pohledem na Imladris… na všechny ty vodopády, tůňky a kouzelná zátiší… tohle mi bude určitě chybět…“
Nechtěla jsem ji zklamat, a tak jsem už neodporovala. Koneckonců se tam k nám záhy připojí Amras, co by se tedy mohlo stát? I když jsem Ulma nenáviděla, nevěřila jsem, že by stál o nějaké svědky svých nekalých úmyslů.
„Doufám, že si Eryn Galen také časem oblíbíš… má své kouzlo, jenom to trvá déle než tady než si tě podmaní,“ pronesla jsem zvesela, abych jí trochu pozvedla náladu. Předtím mi připadalo, že se na odjezd vyloženě těší, ale tohle… tohle znělo skoro lítostivě. Muselo pro ni být těžší, než jsem se domnívala, opustit známé místo… akorát že jsem byla tak sobecká, tak zahleděná sama do sebe, že jsem si toho vůbec nepovšimla. „Kde jsi vlastně žila, než jsi přišla sem?“ zajímala jsem se poněkud opožděně.
„Nejdřív v jedné malé vesničce asi hodinu koňmo od královského paláce. Jméno by ti určitě nic neřeklo, takových je po Lindonu spousty. A po svatbě jsem se přesunula ke dvoru. Ne tak blízko, abych ti mohla o králi Gil-galadovi říct něco podstatného, ale dost na to, aby byli rodiče pyšní…“ Náznak výčitky v jejích slovech dával dostatečně jasně najevo, koho za to nepovedené manželství viní. Nejspíš to poznala z mého výrazu, protože si hned pospíšila to napravit.
„Není to, že by mě vyloženě do něčeho nutili, Riel… i mně ten zájem jednoho z královského vojska lichotil. Byla jsem mladá a naivní… a tohle bylo o tolik lepší než se vdát za obyčejného hospodáře! Nepočítala jsem s tím, že za svou někdejší pýchu zaplatím tak krutou daň…“
Mlčky jsem přikývla. A v duchu jsem si říkala, jakou daň asi zaplatím za svou lásku já, a jestli mám vůbec právo vystavovat tím Thranduila takovému nebezpečí. Nejspíš by bylo správnější nechat ho jít… jenže to už jsem udělala jednou a věděla jsem, že víckrát to nedokážu.
