135. kapitola

    „Netvrď mi, že sis to chtěl po té minulé zkušenosti ještě zopakovat!“ ušklíbla jsem se na Amrase skepticky a byla mu vděčná za to, že se ukázal tak brzy. Protože i když jsem si to přiznávala jen nerada, v jeho společnosti jsem se hned cítila o dost sebejistěji. A ano… i bezpečněji.

„Já si to minule náhodou užíval, aspoň dokud nás princ nevyrušil,“ prohodil můj společník s nádechem veselí, které mu dlouho nevydrželo. „Pověz mi něco o té elleth… Almiel…“ požádal mě potichu, skoro bych řekla, že až zasmušile. „Nevyhlížela dnes večer příliš šťastně…“ prohodil nepřítomně a tahle poznámka mi opět potvrdila, že mu není tak docela neznámá, jak se mi pokoušel namluvit.

„Ještě jsem ti ji nepředstavila, jak můžeš vědět, která z těch ellith tam uvnitř byla Almiel? Možná se večeře ani neúčastnila,“ upozornila jsem ho na tu drobnou nesrovnalost.

Krátké zaváhání následované přiznáním. „Potkal jsem ji již dříve… v Lindonu…“ Jeho tón odrazoval od dalších otázek, ale já se ho rozhodla ignorovat.

„Potkal jsi i jejího chotě?“

Neochotný souhlas. Až příliš zdráhavý, než aby to nic neznamenalo.

„A věděl jsi, že ji týrá?“ Tohle ze mě vylítlo poněkud ostřeji, než jsem původně zamýšlela. Proto jsem rychle pokračovala, tentokrát už o něco mírněji, třebaže má slova zrovna milá nebyla. „A co Almiel? Vyhlížela tehdy šťastněji?“

„Nevídal jsem ji zas tak často, ale ne… nevyhlížela,“ připustil a bylo patrné, jak moc ho to i po té době štve.

„Tak proč jsi něco neudělal? Nemuselo to zajít tak daleko, kdybys včas zakročil!“ vyčetla jsem mu, popuzená nečinností, s níž tomu krutému chování přihlížel.

„Jako kdybys sama nevěděla, jak to chodí, Riel,“ skoro si povzdechnul. „Copak v době válek někomu záleží na osudu jedné elleth? A co zmůže prostý voják, kterým jsem tehdy byl, proti jednomu z velitelů? Promluvil jsem si s ním… několikrát… ale on se mi akorát vysmál.“

„Možná kdyby ses obrátil na její rodiče…“

„Tak co? Myslíš si, že o něčem takovém chtěli slyšet?“ V jeho hlase zaznívala hořkost. „Byli šťastní, že se jejich dcera dobře provdala, to bylo jediné, na čem jim záleželo. A ona jim tu iluzi nechtěla brát.“

„Tys s ní o tom mluvil…“ konstatovala jsem, než že bych se ho vážně ptala.

Ani se to nepokoušel popřít. „Jednou jsme spolu hovořili. Ale Celegormovi se to moc nezamlouvalo, a tak si pro příště dala už pozor, aby se stejné chyby nedopustila znovu.“

„Raději ani nechci vědět, jaké argumenty použil pro to své přesvědčování!“ procedila jsem znechuceně přes pevně zaťaté zuby. „Proč se tohle vůbec děje? Proč se někteří ellyn doslova vyžívají v ponižování a zraňování ellith? Jak jim to může přinášet nějaké potěšení?“

„Proč se na to ptáš zrovna mne, Riel?“ otázal se Amras poněkud dotčeně. „Podezíráš mě snad, že mám podobné sklony?“

„To ne, ale hovořil jsi s Almieliným chotěm… třeba ti prozradil, co ho k tomu vede…“ pospíšila jsem si s vysvětlením. „A nebo jsi možná něco zaslechl od ostatních vojáků...“

„Záleží snad na tom? Už jí přece nemůže ublížit!“ odvětil Amras prudce, neochotný probírat se minulostí. Zřejmě s ní nebyl o nic smířenější než Almiel, jenže já to prostě nemohla nechat být. Vždyť možná ví něco, co by jí mohl pomoct to trauma překonat!

„V tom se právě mýlíš, Amrasi,“ sdělila jsem mu tiše a strašně moc jsem si přála nějaký zázrak, kterým by se to vše dalo vymazat. „Copak jsi ji dnes neviděl? To ten můj pitomý proslov ji tak rozhodil! Stále se bojí, že by se mohl vrátit… a znovu jí ublížit… A někdy dokonce i věří, že si všechny ty surovosti zasloužila. A já už vážně netuším, jak jí to vymluvit. Možná kdybys s ní pohovořil ty… zkusil ji přesvědčit, že to rozhodně nebyla její chyba… Přece jen jste se znali… třeba budeš mít větší úspěch než já…“  

„Zkusím to, jenom mám obavy, aby to v ní akorát neprobudilo další nevítané vzpomínky,“ strachoval se Amras a já ostatně také. „Myslel jsem si, že to tenkrát skončilo… že je volná…“ Krátkou melancholii vystřídal vztek. „Chceš opravdu vědět, co byl Celegorm zač?!“

Mlčky jsem přisvědčila a to mu jako povzbuzení naprosto stačilo.

„Byl to surový parchant, který si přímo liboval, když mohl dát někomu najevo svou fyzickou převahu!“ spustil s takovou nenávistí, až mě to zarazilo. „Jakmile byl někdo slabší, mohl si být jistý, že to od něj pořádně schytá! A ještě k tomu se u toho tvářil, jako kdyby té osobě prokazoval nějaké dobrodiní! Svět je přece krutý a on se jen snaží ostatní zocelit, protože pouze ti silní přežijí! Někdy jsem míval pocit, jako kdyby mu všechny ty boje, kterými prošel, už docela zakalily zdravý rozum… Stačilo se na něj podívat, s jakým gustem doráží nepřítele… jak si libuje, když je pokryt jejich krví… jak si s potěšeným výrazem prohlíží bitevní pole poseté rozsekanými těly…“

„To zní, jako že jsi ho celkem dobře znal,“ povšimla jsem si. „Pověz mi… byl jsi s ním i tehdy, když skonal?“ zajímala jsem se spíše ze zvědavosti, než že bych si od toho opravdu něco slibovala. O to víc mě zaskočila Amrasova reakce.

„Ano, byl,“ řekl prostě, na čemž by nebylo vcelku nic pozoruhodného. Kdyby ovšem hrdost a zadostiučinění v jeho hlase nedopověděly ten zbytek.