133. kapitola

    Večeře byla spíše hostinou na počest mužů z Eryn Galen a – o čemž se mi Erestor příhodně opomněl zmínit – také na tu moji. Přede všemi shromážděnými mě tam kapitán představil jako Lothíriel, neteř krále Gil-galada, která již zítra odjíždí do Oropherova království, aby se provdala za prince Thranduila a stvrdila tak úmluvu mezi oběma králi. Když je Glorfindel vyzval k pozvednutí číší a přípitku mladé nevěstě, cítila jsem, jak se do mě zabodává mnoho párů očí, a byla jsem v tu chvíli snad i vděčná za to, že nevidím. Ten vzrušený šum kolem sebe jsem si ovšem uvědomovala až příliš zřetelně.

„Hádám jsem tě měla přece jen přečesat…“ hlesla Almiel po mém boku nešťastně, jako kdyby to snad bylo nějaké její osobní selhání. „A také ti vybrat nějaké vhodnější šaty…“ hořekovala dál.

„To jsi nejspíš měla, podstatně bys tím ulehčila lady Lothíriel její úkol,“ ozval se hned za námi Erestorův chladný hlas. „O to přesvědčivější teď bude muset být její proslov.“

„Cože?“ vyjekla jsem slabě. „Já mám mít nějaký proslov?“

„Samozřejmě. Ber to jako svou poslední zkoušku před tím velkým představením v Eryn Galen,“ pronesl můj učitel suše a mně přišlo, že se tím docela dobře baví. Na můj úkor.

„Proč jste mi neřekl, co se na dnešní večer chystá?“ vyčetla jsem mu, ale má zlost byla dost zmírněná nervozitou z mého neočekávaného vystoupení.

„A pročpak bych měl?“ opáčil Erestor bez špetky lítosti. „Pokud nejsi připravena na svou roli nyní, pak nebudeš ani u Orophera. Tak se tuž.“

Jednu nepatrnou výhodu tahle nepříjemná situace měla a to, že jsem si na chvíli přestala dělat starosti ohledně Ulma. Místo toho jsem horečně přemítala, co těm lidem tady říct. Uvědomovala jsem si, jak je ta kvapem narůstající prodleva mezi kapitánovým projevem a tím mým nevhodná, jenže pro podobné činnosti jsem prostě neměla talent.

„Jsi v pořádku?“ ozval se znenadání přímo přede mnou kapitánův tlumený hlas. Zněl netrpělivě a rozhodně ne potěšeně.

Nepatrně jsem přikývla, dost na to, aby to zaznamenal.

„Tak na co zatraceně čekáš?!“ syknul tónem, jako kdyby peskoval nového rekruta, s jehož výkonem je značně nespokojen. A já se přesně tak i cítila. Nesvá a nejistá, ztracená ve své nové roli, kterou jsem si ještě nestihla plně osvojit. „Pro tohle jsi byla vycvičena! Kvůli tomuhle jsi trávila nekonečné hodiny s tím nudným knihomolem!“ Tady jsem zachytila Erestorovo nazlobené syknutí, ovšem Glorfindel ho zcela ignoroval. „A teď nadešel čas, abys to celé zužitkovala!“

S galantností lorda, kterým ostatně byl, mi nabídnul rámě a vedl mě přímo mezi lid. Dech se mi zadrhnul v hrdle a na čele mi vyrazil studený pot. Ze všeho nejvíc jsem toužila se mu vytrhnout a utéct někam pryč. Jistě… tehdy v Oropherově síni během oslav jsem také měla menší proslov… jenže to bylo něco docela jiného. Brala jsem to jako své poslání… jako službu veliteli, kterého musím za každou cenu bránit… Ale o čem jsem měla mluvit tady?!

„Jsi neteř samotného Gil-galada, cožpak to v tobě nevzbuzuje vůbec žádnou hrdost?“ povzbuzoval mě kapitán dál a já se přinutila pozvednout trochu hlavu.

„Víte, jak je to nepříjemné, když nic nevidíte?“ špitla jsem směrem k němu na svou obhajobu.

Ale to na něj naplatilo. „Nepotřebuješ je přece vidět, víš, že tady jsou a že ti naslouchají,“ odbyl mě rázně. „Sledují každičký tvůj pohyb a neunikne jim sebemenší výraz na tvé tváři. Není to smečka vlků, která se na tebe každým okamžikem vrhne, ovšem ani bys je neměla nechávat příliš dlouho čekat. Teď máš jejich pozornost a nesmíš zaváhat. Je celkem jedno, co jim sdělíš, jen musíš být přesvědčivá a sebevědomá. Nedávej najevo žádnou slabost, ale nebraň se projevit trochu pochopení. Přece jen je dobré mít většinu na své straně…“

Zatímco jsme pomalu kráčeli vstříc nevyhnutelnému a on mi potichu sděloval své rady, nemohla jsem si neříkat, proč jen mě namísto Erestora neučil raději on. Zdál se být rozeným diplomatem, což vzhledem k jeho minulosti vlastně nebylo zas tak překvapivé. Překvapivější bylo, že se mi rozhodl přispěchat na pomoc, třebaže to rozhodně nepatřilo mezi jeho povinnosti.

„Děkuji…“ stihla jsem ještě pronést, než pustil mou paži a odstoupil kamsi stranou, jak se slušelo na někoho s nižším postavením. Okamžitě jsem jeho společnost postrádala, ale jeho předchozí slova mě povzbudila natolik, že jsem se pouze krátce nadechla a s mírným úsměvem na tváři jsem rovnou spustila.

„Ve světě zmítaném válkou je každé spojenectví nesmírně cenné a já jsem vděčná, že jsem aspoň tímto malým činem mohla přispět k boji proti společnému nepříteli. Přála bych si být mužem, abych mohla pozvednout zbraň a spolu s vámi, statečnými vojáky vyjet proti němu, leč Valar tomu nechtěli. A tak jen mé srdce a naděje, že jednou opět zavládne mír, vás budou sprovázet, stejně jako myšlenky vašich milovaných, a naše modlitby budou patřit vám s jediným přáním, abyste se zdrávi navrátili vbrzku do svých domovů...“

V průběhu svého projevu jsem vnímala, jak se cizí hlasy kolem mě vytrácí, a když jsem po době, jež se mi zdála věčností, zmlkla, rozhostilo se v síni naprosté ticho. Netušila jsem, jestli bych měla ještě něco dodat, ale jelikož se mi příčilo mluvit nadarmo a vše podstatné už bylo podle mě vyřčeno, zůstala jsem tam stát beze slova a doufala jsem, že mě Glorfindel co nejdříve vysvobodí.

Záchrana přišla poměrně záhy, ač z úplně jiné strany, než odkud jsem ji očekávala. To když skupina z Eryn Galen začala hlasitě provolávat slávu své budoucí princezně a prolomila tak hradbu mlčení a nejspíš i zaplašila pochybnosti ostatních, neboť ti se vzápětí přidali. Do očí mi vstoupily slzy a v ten bláhový okamžik prchavého štěstí jsem si opravdu dovolila uvěřit, že by to celé mohlo dopadnout dobře.