38. kapitola
Saeros se udýchaně skulil na záda a téměř okamžitě si mě přivinul ke svému boku. Mně tak nezbývala jiná možnost, než si položit hlavu na jeho rameno. Aspoň jsem se mu nemusela dívat do tváře a riskovat, že si povšimne mých vlhce se lesknoucích očí.
„Riel…“ vtiskl mi něžný polibek do vlasů a já pevně stiskla víčka, jako kdybych tím mohla vymazat všechno, co se před chvílí událo.
Konejšivě mě hladil po zádech, cítila jsem, jak se zběsilé bušení jeho srdce postupně uklidňuje.
„Bylo to dokonalé…“ pronesl spokojeně a já měla chuť ho za to nakopnout. „Ty jsi dokonalá…“ dodal vzápětí. Jen stěží jsem zadržela další příval slz, který se mi zarputile dral zpod víček ven. Jak si o mně může něco takového myslet?! Cožpak je dočista slepý?
„Je mi líto, že sis to dnes příliš neužila… Slibuji, že se příště vynasnažím víc. Tvoje potěšení je pro mě stejně důležité jako to moje, Riel…“ Další polibek do vlasů. Zmocnila se mě nezvladatelná touha křičet. Tohle přece není možné… nemůže se mi to přihodit znovu… už ne…
Bez jediného slůvka jsem se vymanila z jeho objetí a chvatně se začala oblékat. „Musím se vrátit, mám ještě práci,“ vymluvila jsem se a natahovala si kalhoty tak rychle, že jsem se do nich zamotala a nebýt Saerosovy pohotové reakce, zřítila bych se nedůstojně k zemi.
„Opatrně…“
Ačkoli už jsem znovu nabyla rovnováhy, dál mě svíral ve svých pažích. Raději jsem sklonila hlavu, abych se vyhnula jeho zkoumavému pohledu.
„Riel, je všechno v pořádku? Neublížil jsem ti nějak? Nebylo to na tebe příliš hrubé?“ ujišťoval se starostlivě.
Každé jeho slovo mi v uších znělo jako výsměch. Hrubé? Miloval se se mnou, jako kdybych byla snad vílou… něžně a pozvolna… Pokryl polibky snad každičký kousek mého těla a jeho ústa mě laskala snad celou věčnost… Ale ani tak mě nedokázal uspokojit… Já sama jsem ho nakonec vybídla, aby to již déle neprotahoval. Protože potíž nebyla v něm ale ve mně…
Jemně se dotkl mé tváře a znovu si mě k sobě přitiskl. Nechala jsem ho, aby mě držel, ale sama jsem ho neobjala.
„Nečekala jsem to… Že budeš tak… pozorný…“ pronesla jsem tiše, slabý náznak obvinění patrný naštěstí pouze mně.
„A copak jsi čekala?“ otázal se pobaveně a zvědavě zároveň.
„Že se budeš chovat podobně jako na cvičišti.“
Zasmál se. „To sis myslela a přesto jsi se mnou jela?“
Zvedl mi hlavu a zvolna ochutnával mé rty. Nebránila jsem se. Připadalo mi, jako kdyby se nic z toho nedělo mně, jako kdybych byla akorát nezaujatým pozorovatelem. Jen jsem nedokázala pochopit, proč ta dívka v náruči svého milence je tak chladná a strnulá. Proč neopětuje jeho něžnosti, jeho pozornost?
Saeros pomalu odtrhnul svá ústa od mých a přívětivě se na mě usmál. „Výcvik a boj jsou jedna věc… To, jak se chovám v soukromí, je věc jiná. A tyhle dvě věci já zásadně nemíchám. Jako válečník zažívám dost násilí a bolesti, proč bych je měl chtít i potom? Proč bys je měla chtít ty…?“ Lítostivě přejel po jizvách na mých předloktích.
Vyškubla jsem své ruce z jeho sevření a poodstoupila. „Tohle byla chyba, Saerosi… Nemělo se to nikdy stát…“
V duchu jsem se divila, proč je ta elleth tak rozrušená. Copak jí ten příjemný a pozorný ellon něco provedl? Něco, co mu nedokáže odpustit? Proč jí právě z oka skanula obrovská slza?
Kousla jsem se do rtu, abych aspoň trochu ztlumila vzlyk, který jsem nedokázala včas zadržet.
„Proč to říkáš, Riel?“ Saeros ke mně znovu natáhl ruku, ale uskočila jsem, jako kdyby to byl jedovatý had.
„Nech mě na pokoji, prosím … Já… je mi to líto…“ Zmateně jsem potřásla hlavou.
Aniž bych se zdržovala oblékáním něčeho dalšího, než byly moje nohavice a halena, popadla jsem zbytek svých věcí do náruče a obratně se vyhoupla na Celebra. Zaznamenala jsem, jak se na mě Saeros nechápavě a hlavně ublíženě dívá, a pocítila jsem hlubokou nenávist. K sobě. Proč musím neustále ubližovat těm, kteří jsou ke mně milí?
Pobídla jsem Celebra a raději se odtamtud ztratila. Koneckonců s tím už jsem měla poměrně bohatou zkušenost.
