35. kapitola

    Ani pořádně nevím, jak jsem se dostala ven, má mysl byla zcela pohlcena horečným přemítáním, co si počít. Nechtěla jsem Belega ve své jednotce; jednak jsem pochybovala, že by poslouchal mé příkazy, ale hlavně bych mu po tom všem už nedokázala věřit. A pokud velitel nemá důvěru ve své muže, jen stěží může uspět, což jsem já samozřejmě chtěla. Tlumeně jsem zaklela.

„Riel...“

Na okamžik jsem strnula, když jsem zaslechla své jméno. Saeros! Opíral se o stěnu budovy a upřeně si mě prohlížel. S hlavou hrdě vztyčenou jsem k němu zamířila.

„Nemusel jsi tu na mě čekat!“ obořila jsem se na něj, sotva jsem se přiblížila, bradu bojovně vystrčenou vpřed. Jakkoli mizerně jsem se cítila, nemínila jsem to na sobě dát znát.

„Chtěl jsem,“ sdělil mi stručně, čímž mě dokonale odzbrojil. Namísto další ostré reakce jsem se zmohla leda na rozpačité přikývnutí.

„Jak dopadl tvůj rozhovor s velitelem? Je blahopřání na místě?“ pokračoval nenuceně a já málem zalapala po dechu. Podezírá mě snad, že jsem s princem…?

„Co tím myslíš?!“ vyjekla jsem pobouřeně. Cožpak jsem se mýlila, když jsem se domnívala, že on je jiný než ostatní? Že on by mě tak rychle neodsoudil?

Jestli mě jeho otázka zaskočila, pak Saeros se zdál být na oplátku překvapen mým výbuchem. „Velitel se nedávno tázal Amrase, zda tě považuje za natolik zodpovědnou, abys vedla svou vlastní jednotku,“ prozrazoval poněkud zdráhavě. „Odvětil mu, že to on nedokáže posoudit, ale že si tu příležitost rozhodně zasloužíš.“

„Ach tak.“

Tohle vysvětlení vyvolávalo více otázek, než dávalo odpovědí. Proč se za mě Amras přimluvil? Kdo o tom pověděl Saerosovi? A jak se ti dva teď ke mně budou chovat? Nezničí moje jmenování dobré vztahy, které mezi námi až dosud panovaly? A nabídnul by mi princ velitelství, i kdyby Amrasova odpověď byla záporná?

„Takže?“ probral mě z mých úvah Saeros, ovšem o poznání jemněji než prve princ.

Pozvedla jsem k němu obě listiny. „Nabídnul mi to a já přijala... Jenže...“ Bezradně jsem potřásla hlavou. „To je jedno.“

„Co se děje, Riel? Myslel jsem, že budeš mít radost?“ Můj učitel vyhlížel dosti zmateně a já se mu ani nedivila.

„Vždyť jsem také měla... Zprvu... Já... nejsem si jistá, zda to zvládnu...“ přiznala jsem a zahanbeně odvrátila tvář.

„Ale běž, to dáš. Není to zas tak obtížné.“

„Vážně? A co ty o tom víš?“ šlehla jsem po něm nevlídným pohledem.

„S Amrasem už jsme párkrát ve velení byli. Proto také nepochybujeme o tom, že na to máš,“ zazněla Saerosova klidná odpověď a já bych si v tu chvíli nejradši nafackovala.

Dalo se přece předpokládat, že někdo s jejich schopnostmi nebude pouhým řadovým vojákem! Když pomyslím, že jsem se obávala, aby mi mou novou pozici nezáviděli, připadala jsem si jako naprostý hlupák! Co by mi ti dva mohli asi tak závidět! Na rozdíl ode mě byli zkušenými bojovníky i veliteli. To jenom já dosud nenabyla žádných kloudných zkušeností a bezpochyby se před nimi akorát zesměšním. A co víc… zklamu jejich důvěru. To nebyla zrovna příjemná vyhlídka.

„A nyní jste ve velení?“ zjišťovala jsem váhavě.

„Ano. To kvůli nečekanému odjezdu bývalého kapitána. Zatímco bude pryč, máme oba na starosti část vojska,“ pronesl Saeros tónem, jenž prozrazoval, že to pro něj není vůbec ničím mimořádným.

„Aha.“ Krátce jsem se odmlčela. „Nejspíš by sis nevyměnil svůj oddíl se mnou, že?“ otázala jsem se posléze, hlasem natolik tichým, že se téměř ztrácel ve větru.

On ho však zjevně i tak zaslechl, neboť se mírně zamračil. „Máš nějaké potíže, Riel?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ovšem že ne.“ Pak mě ještě něco napadlo. „Často s Amrasem děláte na stejných úkolech?“

„Někdy. Proč?“

„A když jeden z vás dostane mimořádný úkol přímo od prince tak také?“ pokračovala jsem ve svém malém výslechu.

Saeros se pousmál. „Vím, na co narážíš, Riel. A abych pravdu řekl, pak v tomhle případě to bylo trochu jinak. Dělal jsem to, protože jsem jednoduše chtěl, ne proto, že by mi to někdo přikázal.“

V ústech jsem najednou měla neuvěřitelné sucho a jen s obtížemi jsem vyřkla svou další otázku. „Ale proč? Vždyť pokud se o sebe nedovedu postarat sama, jsem pro armádu akorát přítěží!“

Zlehka uchopil pramen vlasů, který mi vyklouzl z copu a nyní mi visel podél tváře, a neskutečně něžně mi ho zastrčil za ucho. „Tak to přece vůbec není. A nikdo by neměl být nucen čelit útoku z vlastních řad. To, že k něčemu takovému došlo, je hanba padající na Daeronovu hlavu, neboť bylo jeho povinností učinit tomu zavčas přítrž.“

„Kdybych nebyla slabá, dokázala bych to zvládnout sama!“ trvala jsem na svém.

„Jsi na sebe přespříliš přísná, Riel. Ale máš silnou vůli a odvahu. To mě na tobě asi nejvíc zaujalo, když jsi onoho rána dorazila na nádvoří. Takřka na pokraji svých sil, přesto se stále hrdě držící v sedle...“

Trpce jsem se zasmála. „To jsi mě neviděl před branou!“

„Možná... avšak viděl jsem tě bojovat... a vidím tě nyní... A to mi stačí...“ Saerosova ruka se od mého ucha přesunula pod moji bradu a jemně mi nadzvedla hlavu. Jeho tmavé oči se intenzivně vpíjely do mých.

„Smím?“ zeptal se prostě.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode