31. kapitola

    „Pročpak mlčíš? Zapomněla jsi snad, cos mi chtěla?“ prohodil Thranduil s nádechem sarkasmu, sotva se usadil na židli.

„Ne, pane, nezapomněla! Pouze se snažím poskládat své myšlenky do vhodných vět!“ odvětila jsem prudce a plamen vzdoru se ve mně opět rozhořel naplno.

Zasmál se. „Proč to tedy neřekneš přímo, Riel?“ Pohodlně se opřel a položil si nohy na stůl, jak to podle všeho s oblibou dělával.

„Neboť jste velitel, tudíž si něco takového nemohu dovolit! Pane!“ vyhrkla jsem a jen taktak se držela, abych mu opravdu naplno nesdělila, co si o něm myslím.

„Skutečně? A když ti to přikážu? Nu, pověz!“ vybídl mě a čekal na mou reakci.

Jako rozkazů znalý voják jsem ho nenechala čekat dlouho. „Jak si přejete! Neměl jste sebemenší právo nechat mě hlídat, jako kdybych byla nějaké bezbranné děvče! Jak teď vypadám před ostatními?!“ vybuchla jsem rozhořčeně.

„A to tě tolik trápí, Riel? Co si o tobě druzí myslí? Raději by ses nechala znovu zbít a znásilnit, než abys přiznala, že na to sama nestačíš?“ Thranduilův hlas byl kupodivu klidný.

„Všechno bylo v pořádku, než jste přijel Vy!“ odsekla jsem, abych se vyhnula odpovědi. Nemusel mi připomínat, že jsem si sama nedokázala poradit, mé noční můry mi to beztak nedaly zapomenout.

„Takže je to moje vina?“ Thranduil se pousmál. „Když jsi sloužila Daeronovi, tak jsi byla spokojená?“

Zrudla jsem až po špičky uší. „Byl mým velitelem, neměla jsem na výběr!“ zaprotestovala jsem, nicméně i mně to znělo jako hodně chabá výmluva.

„Na výběr jsi měla. A chtěl bych věřit tomu, že ses rozhodla tak, jak pro tebe bylo za daných okolností nejlepší.“

Sklonila jsem hlavu, aby mi neviděl do tváře. „Možná. Ale rozhodně to nebyla volba bojovníka,“ hlesla jsem zahanbeně.

„Riel, Riel... Ne proti všemu se dá bojovat. A já tě za to přece neodsuzuji.“

Jakkoli konejšivá byla jeho slova, mě příliš neuklidnila. „Možná mě neodsuzujete, ale stejně si o mně myslíte, že jsem slaboch! Proč jste mě tedy přijal do své jednotky, když pochybujete o mých schopnostech?!“ vyslovila jsem otázku, která mě od rozmluvy s Lindirem trápila.

„Protože jsi zdatný lučištník. A já nechtěl jen přihlížet, jak takový talent přijde vniveč pod Daeronovým velením. V boji nablízko máš však stále velké mezery. A na tom musíme zapracovat.“

Vzdorovitě jsem se na něho zadívala. „Takže než usoudíte, že jsou mé schopnosti dostačující, budu pod dohledem?!“ otázala jsem se ostře.

„A necítíš se tak snad bezpečněji?“ Princ si mě zamyšleně prohlížel.

„Možná. Jenže je to pouhé zdání... Kdyby mi chtěl někdo opravdu ublížit, tak se mu to podaří, i kdyby mě hlídala celá Vaše armáda!“ řekla jsem mu a znovu si vybavila svůj zničený luk.

„To máš nejspíš pravdu,“ připustil Thranduil. „Co tedy navrhuješ?“

„Ptáte se mě na můj názor?“ Překvapilo mě to.

„Jistě.“

„Pak odvolejte své hlídací psy. Nepotřebuji jejich péči. Zvládnu to nějak i bez nich.“

„Ovšem. Nezdolná a nezávislá.“ Z jeho tónu nebylo patrné, jestli je to pochvala nebo pokárání.

„Co jiného mi zbývá?“ opáčila jsem trpce.

„To já nevím. Pověz mi... proč ses vůbec přidala k armádě? Bylo v tobě tolik hněvu, že jsi ho potřebovala vybít i jinak než na sobě? Nebo jsi snad doufala, že mezi vojáky lépe skryješ svou podivnou zálibu? A nebo se tím vším za něco trestáš?“

Thranduil ze mě nespouštěl své safírové oči a mně připadalo, že mi snad vidí až na dno duše.

„Nevím, o čem to hovoříte, pane,“ prohlásila jsem přesto rezolutně.

„Ale Riel... Tyhle hry si hrej s někým jiným, ne se mnou. Vím naprosto přesně, od čeho jsou ty jizvy na tvých pažích. A neptám se tě proč. Ptám se tě pouze, proč ses přidala k armádě. To mi snad říct můžeš.“

Díval se na mě a já se cítila skoro polapená jeho pohledem. Jenže odpověď jsem mu stejně dát nemohla. Ne bez toho, abych na sebe neprozradila i ten zbytek. Celou tu strašlivou pravdu, kvůli níž jsem musela odejít ze své rodné země.