37. kapitola
Tentokrát jsem Saerosův polibek téměř zoufale opětovala. Když se naše jazyky střetly v nemilosrdném souboji a on si mě k sobě přitáhl blíž, zapomněla jsem na všechno kolem. Pevně jsem ho objala kolem krku a přitiskla se těsně k jeho svalnatému tělu, jeho blízkost ve mně probouzela téměř vlčí hlad. Než jsem si uvědomila, co to vlastně dělám, sevřela jsem jeho spodní ret mezi zuby a skousla. V ústech jsem skoro okamžitě ucítila horkou krev a ta chuť mě naplnila nezvladatelnou touhou.
Jenže k mému zklamání se Saeros chvatně odtáhl a hřbetem ruky si setřel rudé kapky ze rtu.
„Riel... Nechtěl jsem ti ublížit... Myslel jsem, že to také chceš...“ pronesl omluvně a jeho ustarané hnědé oči se vpíjely do mé tváře.
Nechápala jsem, o čem to hovoří. „Neublížil jsi mi,“ ujistila jsem ho přesto.
„Pak jsem tě zřejmě vylekal... Možná bychom měli zpomalit, co říkáš?“
Nevěřícně jsem na něho zírala. Zpomalit?! „Proč? Rozmyslel sis to snad?“ zeptala jsem se ne bez hořkosti.
„Ovšem že ne. Ale zřejmě potřebuješ víc času, abys... Abys přivykla myšlence nás dvou spolu.“
Znovu si otřel ústa a mně to konečně došlo! On se domníval, že jsem ho kousla v sebeobraně! Už už jsem mu chystala říct, že tak to nebylo, ale včas jsem se zarazila. Není snad lepší, když si myslí, že jsem náhle dostala strach, než aby se dozvěděl pravdu?
„Promiň...“ hlesla jsem a jazykem jsem lehce olízla tu krvácející ranku. „Nechtěla jsem... Ale... nepotřebuji víc času...“ Naléhavě jsem otřela své boky o jeho. „Potřebuji tebe...“
Ztěžka polkl. „Riel... Nemusíme teď hned... Já dokážu čekat...“ Nicméně jsem si povšimla, jak se v jeho očích rozhořela stejná touha, jaká musela planout i v těch mých.
„Ale já ne.“ Natáhla jsem se a ústy začala laskat špičku jeho ucha a přitom jsem si dávala dobrý pozor, abych nesála příliš silně. Nechtěla jsem ho opět vyplašit.
„Riel... Jsi si jistá?“ Dech měl zrychlený a jeho ruce mě majetnicky svíraly kolem pasu, přesto se stále ovládal. Stále byl připravený přestat, kdybych mu dala byť jen náznakem najevo, že už si nepřeji v tom dál pokračovat. Dojalo mě to. A moje vášeň poněkud opadla.
„Ovšem...“ pronesla jsem s přesvědčením, které jsem ale necítila. Přesto a nebo možná právě proto jsem mu drze zajela pod tuniku a prsty jsem prohnětla vypracované svaly na jeho zádech.
Odpovědí na tuto mou smělost bylo něžné políbení na čelo. „Pak samozřejmě nemám námitek,“ pousmál se na mě. „Co si vyrazit na projížďku? Pokud tedy nemáš nějaké naléhavější povinnosti?“
Znovu jsem se o něho otřela. „Tohle ti nepřipadá dost naléhavé?“
Zlehka mě pohladil po tváři, skoro jako kdyby se obával, že bych se mohla pod silnějším dotykem rozplynout. „Riel, nemusíš se takhle chovat. Já o tebe opravdu stojím.“
Srdce se mi rozbušilo prudčeji. „Co myslíš tím ´takhle´, Saerosi?“
Pokrčil rameny. „Vyzývavě... agresivně... Rozumím tomu, že máš obavy, Riel. Po tvých špatných zkušenostech se není ani čemu divit, ale mně skutečně můžeš důvěřovat. Víš přece, že bych ti nikdy neublížil. Ukážu ti, že milování může být nádherná věc, ne jenom ponížení a bolest.“
Políbila jsem ho, abych ho umlčela, a on se tomu nebránil. „Pak mi to ukaž, Saerosi...“
Vzal mě za ruku a vedl do stájí, dokonce mi galantně pomohl vysednout na Celebra, jako kdybych snad během cesty tam ztratila schopnost vyšvihnout se mu na hřbet sama. Ale strpěla jsem to bez odporu, protože jsem ho nechtěla zklamat. Když už jsem byla usazená, podržel ještě krátce mou ruku ve své.
„Chci, abys věděla, že tohle neberu jako záležitost na jeden večer, Riel,“ pronesl vážným tónem.
„Nechci od tebe žádné sliby, Saerosi...“ bránila jsem se chabě.
„Přesto ti jeden nyní dám, Riel... Nedopustím, aby ti ještě někdo někdy ublížil, rozumíš?“
Nejspíš jsem to měla chápat jako neuvěřitelně romantické gesto, jenže pro mě to byla akorát další připomínka toho, že se o sebe nedokážu postarat sama. A to jsem teď věru nepotřebovala.
Raději jsem pobídla Celebra a takřka v plné rychlosti jsem se vyřítila na nádvoří. Saeros mi byl ihned v patách. Ani bych se nedivila, kdyby si tenhle můj čin vysvětlil jako pouhou stydlivost. Copak je tak odhodlaný vidět ve mně jen to dobré?
Než jsem doslova prolétla branou a tryskem zamířila k lesu, zahlédla jsem ještě prince. Stál opodál s nečitelným výrazem ve tváři.
