40. kapitola

    Měla jsem pocit, jako by mě někdo kopnul do žaludku. „Co ty o tom víš?“ vypravila jsem ze sebe, nicméně jsem už předem tušila, že to nebude jen planá pohrůžka.

A Beleg mi to vzápětí potvrdil, když se zlověstně zasmál. „Docela dost... Cožpak nevíš, že vojáci mezi sebou nemají žádná tajemství? Hlavně ne velitelé... Daeron se od lórienského kapitána dozvěděl spoustu zajímavých věcí...“

Nedůvěřivě jsem potřásla hlavou. „Ty lžeš!“

„Skutečně? Mám ti tedy vyprávět o Nellas?“ prohodil takřka přátelsky.

„Ne!“ vylétlo ze mě a ten zděšený výkřik poplašil Celebra ještě víc. „Co po mně vlastně chceš?!“

„Nic zvláštního... Jenom se neprodleně vzdáš postu velitele. A budeš mi po vůli, kdykoli se mi zlíbí. Jak se tak na tebe dívám, nebude to pro tebe zhola nic nového. Pověz... s kýmpak ses válela nyní?“ vyzvídal a jeho samolibý tón prozrazoval, že si je dobře vědom své převahy.

Ignorovala jsem ten nestoudný dotaz a s hlavou hrdě vztyčenou jsem čelila zkoumavému pohledu, kterým se bezostyšně pásl na mém těle. Podle jeho hladového výrazu se mu líbilo, co viděl. A já se v duchu proklínala za lehkovážnost, s níž jsem hrubě podcenila úpravu svého zevnějšku. Neboť jsem si dokázala živě představit, jaký obrázek asi představuji. Vlasy rozcuchané a má plátnem výjimečně nespoutaná prsa provokativně se rýsující proti slabé látce košile. Nejradši bych si přes ně překřížila paže, abych se aspoň trochu zakryla, avšak nechtěla jsem spustit ruce ze svých zbraní. Nemluvě o tom, že bych tím akorát Belegovi potvrdila, jak zranitelně se před ním cítím.

„Co když odmítnu?“ otázala jsem se posléze a snažila se přitom působit sebejistě. Jenže chvějící se hlas mě zradil.

„To bych ti zrovna neradil, děvče...“

„A kdybych nahlásila princi, že ses mě opět pokoušel vydírat...?“ pokračovala jsem a mé zoufalství sílilo každým okamžikem.

„Můžeš to zkusit... Ovšem pochybuji, že by uvěřil slovu vražedkyně. Vzdej to, Riel... velitelem se nikdy nestaneš! Já to prostě nepřipustím! Nehodlám se nechat komandovat od coury, která se peleší s kdekým!“

Zaťala jsem zuby. Zdálo se, že to má Beleg opravdu dokonale promyšlené. Ať jsem si hlavu lámala sebevíc, nedokázala jsem nalézt žádné jiné východisko.

„Dobrá...“ hlesla jsem nakonec zdrceně, veškerý můj vzdor pohřben pod tíhou nevyhnutelnosti. „Jen mi dopřej více času...“ poprosila jsem a to na jeho rtech vykouzlilo další krutý úsměv.

„Jediné, co ti teď hodlám dopřát, Riel, je... nu, však již víš...“ Hrábnul po mně a já instinktivně uskočila.

„Takže ty máš náladu na hrátky? Nejsem proti, ale věz, že o to méně trpělivý budu, až se tě zmocním! Tudíž pokud nechceš trpět jako posledně, pak to rovnou vzdej!“ varoval mě Beleg a já se bojácně přitiskla ke stěně v marné snaze dostat se od něj co nejdál. Což vzhledem k velikosti stání, v němž jsme se nacházeli, nebylo rozhodně moc.

Pohledem jsem nejistě zalétla ke vratům, ta vzdálenost se zdála být skoro nekonečná. Navíc jedinou cestu k nim mi blokoval on. Nebylo úniku. S očima rozšířenýma hrůzou jsem sledovala, jak se blíží, můj velký hřebec poslední překážkou mezi námi. Beleg se ho křikem a mácháním paží pokoušel odehnat, avšak docílil pouze toho, že se po něm Celebros zlostně ohnal.

Beleg se nehezky pousmál. „Tady asi zase někdo potřebuje lekci...“ pronesl mrazivě, zatímco ze skoby na sloupu sundával bič. Pomalu ho rozvinul a Celebros každý jeho pohyb podezíravě sledoval. Když pak zcela bez varování udeřil do země těsně před ním, poplašeně uskočil dozadu a uvěznil mě tak mezi stěnou a svým tělem. Beleg popošel blíž a znovu prásknul bičem, tentokrát mířil na Celebrovy nohy. Bleskurychle jsem proklouzla pod jeho břichem a vrhla se před něj, abych ho ochránila. Ucítila jsem štiplavou bolest, jak se do mě bič zakousnul, a do očí mi vyhrkly slzy. Přesto jsem neustoupila, ani když se Beleg znovu rozpřáhnul.

„Nechci ti ublížit, avšak když jinak nedáš...“ snažil se mě zastrašit, ale já neochvějně zůstala na svém místě, čímž jsem ho ještě více popudila.

Vztekle švihnul bičem o něco výš, lehký materiál mé košile mohl jen stěží zmírnit sílu toho úderu. Mlhavě jsem vnímala, jak mi na hrudníku vyskočil tenký rudý pruh, pálilo to hůř než oheň a já se neubránila, abych nesykla bolestí. Belega to zřejmě uspokojilo, neboť se to hned chystal zopakovat.

Ale sotva pozvedl bič k dalšímu útoku, prolétlo kolem mě tmavé tělo Celebra a s děsivou nezadržitelností, z níž tuhla krev v žilách, dopadlo přímo na něho.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode